Čas zmizet – Den 17.

Probouzíme se v Koluru, na nic nečekáme a odcházíme na autobusové nádraží. Trek v džungli uděláme v příštím životě. Musíme být připraveni na co nejrychlejší evakuaci, začátek plánu je jasný. Do Bainduru, kde je vlaková stanice, je to 28 km. Odsud nám zítra v podvečer odjíždí vlak do Bombaje, což byl náš původní plánu. Z Bombaje si tedy pokusíme zařídit letenky domů nebo alespoň do Evropy. To už bychom měli z poloviny vyhráno a můžeme domů alespoň dostopovat.

Jelikož nejdeme na trek a vlak nám jede až následující den, jedeme užít poslední chvíli u moře. Jedeme na místo, kde bylo před pár dny ještě vše v pořádku a kde jsme si to oblíbili – do Gokarny. Na nádraží si volám s majitelem hostelu a ten mě ujišťuje, že i přes všechny okolnosti nás na jeden večer v Gokarně ubytuje. My přijíždíme na nádraží a vyplňujeme další papíry, už si připadáme jako blázni. v Gokarně nás po cestě do města dokonce odchytí doktorky i na silnici. Už jsme z toho absolutně unaveni.

Vyčerpáni si jdeme do obchodu s alkoholem pro pár piv. Na ubytování si nás pan Asiat nedůvěřivě prohlíží a vysvětluje, že zde můžeme být opravdu jen jednu noc.  Je na něm vidět, že se dost bojí, ale je mu líto turistů, kteří nemají absolutně kam složit hlavu. Začneme obvolávat českou ambasádu v Dillí a jdeme se podívat na ceny letenek.

Na ambasádě nám doporučí si neprodleně koupit letenky, jelikož lety se ruší každou minutou. Půjčujeme si notebook od klučiny z Holandska, který je zde očividně velmi spokojen a situace ve světě ho vůbec neznervózňuje. Prý se nikam nehrne, protože v Evropě je vše zavřené a v Indii ho to baví. Ochotně nám půjčí notebook a nechápe, proč se tak urputně snažíme sehnat letenky do Prahy.

Jednosměrné letenky domů stojí klidně i 40 tisíc a tak chvílema přemýšlíme, jestli tu taky nezůstaneme. Nakonec najdeme letenku za 12000 s Emiráty přes Dubaj do Prahy, odlet pozítří z Bomabaje, kam ráno dorazíme vlakem. Kupujeme letenku a jdeme to zapít.

S pocitem velké úlevy se jdeme podívat k moři, alespoň na západ slunce. Sžíráni komáry, možná i moskity, si dáváme poctivý ananasový fresh. Povečeříme nejspíše poslední Tikka masalu v rodinném podniku, kde pracuje několik dcer majitele tak od 14 do 20 let. Všechny se na nás „nenápadně “ uculují. Tu čest nás obsloužit má samozřejmě ta nejstarší. Sedíme na střeše, pozorujeme moře a je nám opravdu líto, že zde nemůžeme zůstat déle. Jednou se odhlodáme odletět až do Indie a po 17 dnech (Péťa po 7) musíme přemýšlet, jak poletíme domů.

Večeříme ananas a pouštíme si k tomu slavnosti sněženek. Několik ubytovaných cestovatelů, udiveně zírá, jak může někdo lovit divočáka a jet u toho na kole.

Napsal

Lukáš Táborský

Cestování s sebou nese nespočet zkušeností do budoucího života a je v dnešní době tak jednoduché, že je opravdu hanba necestovat. Člověk pak také pozná sám sebe a zjistí, že život nemá hranice, zjistí, že při výstupu z komfortní zóny, začínají ty pravé zážitky, které vám zůstanou na celý život.