Pivsko jezero

LCR Den 7. Sice je tu vedro, ale stopaře berou

Probouzíme se v Baru s výhledem na moře s troubením přistávající zaoceánské lodě. Ranní koupel v moři krásně osvěží a následuje kotlíková snídaně. Pytlíkový guláš s chlebem. Po chvíli přichází pán s EET a říká, kolik bychom měli zaplatit za ta lehátka. Odpovídáme, že rozumíme a začínáme balit věci. Pán nás ale zastaví se slovy „Hold on, Finish your meal and than go“. Dojíme, na nic nečekáme a vyrážíme směr Sarajevo, s tím že dneska se tam všichni sejdeme. Ze mě a Vojty už se stali realisté a víme, že skončíme někde po cestě na benzínce a neděláme si zbytečné naděje. Poprvé ale nám déle než stopování zabere hledání kartonu. Který jsme si den předtím zahodily. Nemůžeme najít žádnou popelnici, achjo.

Ráno na pláži
Probuzení na plážových lehátkách v Baru

První kdo nás veze několik desítek kilometrů je milý pár z Francie. Zaujme je náš příběh a dostáváme jejich svačinu (ovoce a pozor, palačinku s čokoládou!). Netrvá dlouho a zastavuje pán středního věku ze Srbska, který má namířeno do Podgorici (hlavní město Černé hory). Dostáváme od pána sušenky Plazma (toto jídlo nás bude živit, dalších několik dní) [1], vychlazenou coca-colu, vychlazené pití abychom nemuseli pít naše teplé. Fotí se s námi, ukazuje nám fotky jeho syna s přítelkyní v egyptě, který nebyl o moc starší než my a jelikož jsme mu ho asi připomínali, staral se i nás jako o vlastní. Po cestě nám různě zastavoval abychom si udělali fotky a snad by nás nejraději vzal až do Sarajeva.

 

 [1] Plazma biscuit nejspíš nejznámější sušenky na území bývalé Jugošky (měly jsme je dvakrát jeden den, jednou jsme je dostali od Srba, podruhé od černohorců). Nyní patří srbské firmě Bambi jsou to vlastně něco jako naše české rodinné Bebe Sušenky.

 

Pán ze Srbska
Moc milý pán, byl jako náš táta

V Podgorici se s námi loučí u stánků s ovocem jaké jsou u silnice, venku je asi 37 stupňů na sluníčku. Pánové ze stánku se nás vyptávají, odkud jsme a, dostáváme hroznové víno a ptají se nás, jestli máme dost vody. Stihnu si dojít na záchod na nedalekém vrakovišti (tuto zemi bych definoval jako: „je tu horko a je to tu samé vrakoviště“). Po asi 20ti minutách zastavuje auto, mladý pár, který umí anglicky lépe než my. Říkáme naše cestovní zážitky, a když se zmiňujeme o lowcost race, stane se něco nečekaného. Né jenom že věděli co je závod LCR, ale dodnes nechápeme, jak někdo v černé hoře mohl vědět, že v Praze řídili 2 holky pražské metro[2]. Po několika kilometrech zastavují, slečna odbíhá do obchodu. Když se vrací, dostáváme cělý karton pro nás už známých Plazma sušenek, pytel křupek a velikou vanilkovou čokoládovou zmrzlinu, po rozjetí mladík brzdí a otočí se na nás, „Jo a vodu máte?“ Když odsouhlasíme, pokračujeme v cestě. Jelikož nejedou daleko, vyhazují nás na místě, odkud podle nich stopneme za chvíli auto, a loučí se s námi. My musíme chvíli rozdýchat, jak se tu o nás všichni starají a jídlo co jsme dostali, ani nevíme, kam ho máme dát.

 

 [2] Po nešťastné události u Vodopádu v Rakousku, se začali novináři šťourat v závodě a objevili video od black ginger jak si stopli pražské metro. Nejspíš jste to viděli ve zprávách, a pokud ne tak v Černé hoře to viděli!

 

plazma sušenky a křupky
Hlady rozhodně neumřeme, ale horkem možná ano

Ovšem horko je úmorné a při stopování na sluníčku je dlouhá každá vteřina. Stopujeme celkem dlouho, nebo nám to alespoň přijde, kvůli horku, najednou zastavují 2 kluci s bosenskou značkou. A vypadne z nich, že jedou do Sarajeva, a nás zachvátí obrovská radost. Dodají ale, že vyráží až za 4 hodiny, což by byla možnost se tam za 4 hodiny dostat. Dlouze se rozmýšlíme a pak sebevědomě říkáme, že tu nebudeme na ně 4 hodiny čekat. Stopujeme dál a nabírá nás pán, který nejspíš neumí ani rusky ani anglicky. Já se trochu prospím a dostáváme se do města Nikšič. Pán nás asi nepochopil, že chceme jet do Sarajeva a vyhazuje nás trochu mimo od hlavní silnice. Musíme jít zátky pěšky a ztrácíme drahocenné minuty, už je zase dost hodin a my jsme teprve v půlce černé hory.

Začíná nás (vlastně hlavně Vojtu 😀 ) užírat fakt, že jsme to s kluky možná pěkně pos*ali a nemuseli ten den už nic řešit, co se dá ale dělat, doufáme, že kluci pojedou alespoň kolem nás a budeme mít druhou šanci. Dále ještě kvůli absenci internetu nevíme kterou cestou je to vlastně do Bosny nejrychlejší, tak dochází k dalšímu vypětí. Potkáváme stopařky z Francie, které ale stopují opačným směrem. Zase dlouho čekáme u rychlosilnice, uprostřed ničeho, vedle mrtvých psů. Aut moc nejezdí, ale po nějaké době nás zase zachraňuje Volkswagen t3 california, tentokrát s Holandskou značkou. Manželé vzadu vezou i malou holčičku, která spí v sedačce. Další pár co se vydal na cestu po balkáně. Trochu zamachrujeme, že tohle auto už známe a že i víme, kde mají lednici, pro samou radost z vyzvednutí ale přeslýcháme i nabídku piva. Dozvídáme se, že se zúčastnili závodu, kde měly sehnat pojízdné auto za co nejméně peněz a dojet na určitá místa po Evropě. Zastavují na pěkné výhledy a vykládají nás před hranicemi s Bosnou.

pár z Holandska
Když jste v průseru, vždy se někde objeví t3 california, jak kdyby měla napsané na kapotě, stopaře bereme!

Překrásné místo, ale Sarajevo už není tak daleko (ale ani úplně blízko). Problém je, že je kolem šesté hodiny a nejezdí zde moc aut, spíše téměř žádná. Všimnu si přijíždějícího BMW x6 s německou SPZ. „Za zeptání nic nedám“ říkám si, ale podle vzhledu soudím, že Frajer s paničkou nás do jejich luxusního auta nebudou chtít vzít a když jsem viděl, že zadní sedačky mají plné věcí, opravdu jsem nedoufal, ale zkusit jsem to musel.

 

Zarazila mě jejich usměvavá odpověď. „Jo, klidně, jedeme přes Sarajevo, jenom si tu uděláme pár fotek jo?“ Nadšením jsme řekli, že klidně 100 fotek, budeme dneska v Sarajevu a to se počítá! Po cestě se seznamuje, ukazujeme videa a fotky z naší cesty, jako vždy jsou z toho moc nadšení. Dozvídáme se, že slečna je z černé hory a že jedou z návštěvy její rodičů, k rodičům jejího přítele do Bosny. Oba vyrostli ale v Německu. Cesta byla bezva, skvěle jsme se s nimi skamarádili a nakonec jsme je ukecali, jestli nás vezmou až do centra Sarajeva, přes to že jely ještě až na druhou stranu Bosny. Při projíždění vybombardovaných a rozstřílených baráků na začátku města, padne několik slov o tom, že to mají na svědomí Američané.

Setkáváme se šťastně s kamarády, se kterými jsme se ráno v Baru rozloučili, kteří už byly nějakou dobu v Sarajevu před námi (nečekaně, holt nám to stopování jde prostě nejpomaleji, zase ale dostáváme nejvíc jídla ze všech, asi vypadáme hladově). S Vojtou nestíháme ani sníst paštiku a vstřebat fakt že Bosna je vlastně z poloviny muslimská země (ano máme mezery ve vzdělání) a jde se buskovat, nahned !!! První pokus o buskování zmařil pán prodávající peče buřty se slovy „nebudete dělat takové věci před mešitou !“ šli jsme tedy jinam aby nebručel. Vybrali jsme místo uprostřed takového náměstíčka a jelikož lidí co buskují nebylo v Sarajevu moc (jestli tam vůbec nějací byly) měli jsme celkem veliký úspěch a 40 euro vyděláváme tentokrát za pouhou hodinu. Jelikož je dost hodin, jdeme peníze utratit a jelikož vodní dýmka stojí asi 90kč, je to jasná volba. Trochu oslavíme moje narozeniny a celkem vyčerpaní jdeme hledat místo na spaní. V centru Sarajeva to ale není nic jednoduchého, najdeme ale místě na kopečku za centrem na místě rozestavěného dětského parku, batohy házíme na jednu hromadu, já dostávám místo na kraji kam se nikomu nechce a unavení jdeme spát.