Fes, město, kde se zastavil čas – Den 8.

Vstali jsme celkem brzy a šli na prohlídku města. Všude trhy s ovocem, rybami, drůbeží, prostě na co si vzpomenete. Život ve Fezu začal před 1200 lety a od té doby, jediné co se zde změnilo, je každoroční nával turistů. Zásobování obchůdků stále probíhá pomocí oslů a koňů. Od řezbářství po zpracování kůže, kovu, šití na tkalcovských stavech, vše zde funguje jako ve středověku. První zastávka byla u univerzity, ale dovnitř jsme bohužel nemohli, jelikož nejsme muslimové. Tak jsme alespoň nakoukli.

Další a jedna z nejznámějších atrakcí ve Fezu, byla koželužna. Jelikož je to ale snad nejnavštěvovanější místo ve Fezu, chytré obchodníky s kůží napadlo, že i z pouhého navštívení jejich prodejny a výhledu z balkonu nějaký ten dirham kápne. Už dopředu jsme věděli, že nejlepší výhled na koželužnu je z vrchu. Po projití uličkou vás ale zasype tolik nabídek majitelů balkónů, že nebudete vědět, kde vám hlava stojí. Prošli jsme také kolem oficiálního vchodu na „nádvoří“ s káděmi, kde kůže namáčí a zbavují zbytků masa. Každý vám bude říkat, jaký je zde puch….sice je, ale možná ne takový, jako když se u nás hnojí pole. Každopádně nestáli jsme přímo nad tou kádí, tak těžko soudit. Aby se kůže zbavila barvy, namáčí se totiž v holubím a různém dalším trusu. Fujky.

Jelikož byl nad oficiálním vstupem štítek s koželužnou, jako jedno z míst na turistických cestách ve Fezu, bylo celkem jasné, že by neměl být problém jít se dolů podívat. No a tak prostě jdeme. Jak jinak, vrhl se na nás roj lidí, kteří na nás začali hulákat, že tam nemůžeme, že tam pracují lidé. Takže tam nemůžeme? Nebo musíme zaplatit? Každopádně když na mě pánové začali sahat, byl jsem už také nepříjemný. Nebylo to sice jednoduché, ale pronikly jsme skrze několik zmatených lidí až dolů k pracovníkům koželužny. Každopádně co z toho, všichni na nás křičeli, jak kdybychom neoprávněně vtrhli na výrobní linku do Škoda. Oficiálně se sem tedy smí, my už ale měly všech dost porozhlédli jsme se a po chvíli se zase vrátili. Řekli jsme si, že tohle asi nemáme za potřebí a vrátíme se sem později.

Šli jsme se podívat do části v novém městě a byl to celkem šok. Necelé dva kilometry od staré medíny, kde se život zastavil před 800 lety, se nacházíte v moderním obchodním domě, plném úplně jiných lidí. Zjišťujeme, jaké jsou zde ceny, hlavně alkoholu, který je příšerně drahý, a odcházíme zpátky do medíny. Prolézali jsme dál úzké uličky křížem krážem. Prohlíželi jsme si výrobu místních, občas nakoukli do tkalcovny a najednou nás v obchůdku tak 3 x 2 metry, zaujme pán prodávající jakousi hrachovou polévku. Uvnitř seděli místní, tudíž jsme jako vždy usoudili, že cena zde bude příznivá, posadili jsme se na barovou židli a pozorovali, jak pán v obrovském hrnci míchá polévku s nohou od kulečníkového stolu. Polévka nebyla špatná a stála pár korun.

Fazolová polévka
Fazolová polévka

Když jsme se vraceli ke koželužně, první pán nám nabízí, že k němu můžeme jít na balkón za 10 dirhamů na osobu. Víme ale, že neuvidíme zrovna z nejlepšího místa, tudíž jdeme dál. Další prodejce nás hodně přemlouvá a chce 20 dirhamů za osobu, my že to je moc a jdeme dál, on na nás volá a my se tedy vracíme s tím, že předchozí pán nabízel 10 za osobu. Pán přikývne a bere nás dovnitř. Rovnou mu oznamujeme, že si určitě nic nekoupíme, on souhlasí a chce, abychom rovnou zaplatili. Procházíme neskutečně obrovským obchodem s koženým zbožím, kterým se proplétáte jak v Ikee a nemá konce :D. Stojíme na jednom z nejlépe umístěných balkónu a vidíme přímo do nádob s holubím trusem a barvou.

Cena je nižší také proto, že většina lidí už má po práci, zůstalo tu tedy jen pár pracovníků. Pozorovat, jak se z kůže odstraňují zbytky masa obrovskou mačetou je celkem zajímavé. Není to rozhodně druh práce, který byste chtěli za každou cenu dělat…

 Většina zaměstnanců jsou zde uprchlíci ze zemí, v kterých zuří válka. Pracují za absolutně minimální mzdu v tomto zápachu každý den. Kůže, která se zde zpracuje se z 90 % vyváží do zahraničí, jelikož je velice kvalitní. Ovšem výrobky, které tu místní trhovci nabízí prý většinou vůbec nejsou z kůže, která se zde vyrábí.

Prošli jsme si zbytek města a narazili na část, která se hodně odlišuje od té pravé staré medíny. Vypadala jak nějaké divné Benátky, i zde se počítá s postupnou rekonstrukcí, říkám si, jestli to ale není škoda. Za městem si v kavárně, kde zrovna všichni napjatě sledují fotbal, dáváme čaj. Teda pozor, já si poprvé po 9 dnech vzpomenu, že jsem chtěl ochutnat pravou marockou kávu a také byla výborná.

 Marocká káva – je naprosto totožná s Tureckou, když jsem v kavárně zkoušel několikrát objednat marockou, každý mě opravil, že se jí říká turecká

Napsal

Lukáš Táborský

Cestování s sebou nese nespočet zkušeností do budoucího života a je v dnešní době tak jednoduché, že je opravdu hanba necestovat. Člověk pak také pozná sám sebe a zjistí, že život nemá hranice, zjistí, že při výstupu z komfortní zóny, začínají ty pravé zážitky, které vám zůstanou na celý život.