delta v Tinghiru

Gladiátor a nejhezčí oáza -Den 4.

Z postele nás vytáhne dravé marocké slunce, za oknem je každopádně pouze osm stupňů. Mezitím, co Vojta spáchá svůj dlouhý sprchový rituál, který má několik fází, jdu koupit čerstvý marocký chléb. Uličky jsou mrtvé, chleba si zde přesto najdete. Posnídáme, uteče 30 minut, my připraveni na mráz, ale venku už je najednou 18 stupňů. V tomhle je Maroko šílené.

Jdeme na spot za město, který jsme si vyhlídli už včera a po asi 20 minutách nám zastavuje průvodce, řidič a zaměstnanec Ait Benhaddou. Už to tak většinou bývá, že nás na tyto atrakce berou jejich zaměstnanci. Vystupujeme na parkovišti a jsme připraveni se rvát davem turistů, je ale ještě brzy, tudíž jsme tu téměř sami. Teda ne tak úplně sami, jsou tu samozřejmě trhovci dychtící po turistech a vysvětlují, proč si jejich cetky musí každý koupit. Následuje několik „lákačů“, kteří vám za peníze třeba přivedou reálného Russell Crowe, jakožto Gladiátora. Tito lidé, už jsou natolik vytrénování, že rozpoznají vaši češtinu jako Google překladač a začnou ze své paměti tahat jména českých sportovců a také kolik mají v Praze známých, bratranců a podobně. No zkrátka se najednou ocitnete v úplně odlišném Maroku.

Stojíme pod komplexem blátěných domečků a užíváme výhledu jako z nejznámější fotografie, která se vám ukáže po zadání „Morroco“ do vyhledávače. Chceme se tedy podívat dovnitř a přicházíme ke vchodu, kde po nás pán vyžaduje 2 € za vstup. Pokladna v nedohledu, EET také, my každopádně víme, že se zde žádný vstup neplatí. A tak se tedy otáčíme a míjíme starší německý pár, který mu samozřejmě za to nic rád zaplatí…

Asi po minutě nacházíme ten správný vchod a srážíme se s vlnou turistů, protahujících si své končetiny z autobusu. Vmísíme se tedy mezi nedočkavé Asiaty, kteří mají prst na spoušti foťáku jak voják na samopalu. Prolezeme tyto památky, sklidíme menší obdiv nad uměním stavět z nepálené hlíny, podíváme se do dáli a můžeme jít. Nic, z čeho bychom se posadili na zadek. Dáme tomu ještě druhou šanci, jelikož si jdeme dát před stopováním svačinu, tento výhled už tak špatný není.

Jak už je zvykem, frekvence aut zde v Maroku je opravdu malá. Po chvíli ale zastavuje trojice usměvavých mužů, každý naprosto jiné vizáže. Tatínek opálený, od pohledu cestovatel, pasažér vedle něj dost snědý a klučina vzadu bílý jak stěna. Zprvu to dost vypadalo, že snědý chlapec je Maročan a dělá těm dvěma průvodce. Až po delší době se konečně odvážíme zeptat, jaký je vlastně jejich vztah.

Dozvíme se, že zcestovalý tatínek původem ze Švýcarska, vzal na výlet své dva syny. S tím, který byl od maminky tipoval bych z Indie se asi často nevídá, žije totiž v L.A. a bavili se s tátou anglicky a německy. Ten druhý syn (vypadajíc jako Němec) se s tátou zase bavil pouze německy. I Když jeli nejspíš naším směrem, nechtěli jsme se v autě mačkat v pěti a rušit jim rodinnou idylu. Nechali jsme se tak vyhodit na druhém konci města, ve kterém jsme se ráno probudili.

Celkem normální scénář – koupit vodu – poprosit o karton – dostáváme od zmateného prodavače ochotně karton, který nám ještě ustřihne dle potřeby. Když si všimne naše „Ouarzazate“ napsané v arabštině, jako samozřejmostí se zeptá, zdali nechceme naše následující město také napsat v arabštině. No vlastně proč ne! 😀

Následovalo už naše obvyklé pozorování studentů, kteří zase pozorovali nás. Právě jim skončila škola. „Co to sakra s tou cedulí u té silnice dělají? A proč ji mají arabsky?“. Zanedlouho zastavilo novější terénní auto, které jelo v podstatě téměř do Tinghiru, přibližně 170 kilometrů vyprahlou pustinou, do jedné z nejhezčích oáz v Maroku a našeho cíle. Při samé radosti jsem vytrousil z ledvinky peněženku, nechával jsem si ale zde vždy pouze cca 200 Kč, všechny ostatní důležité věci jsme měli v ledvince za pasem, takže houby zle.

V autě nás přivítala mladá slečna, se svým mladším bratrem. Už z jejich angličtiny, podání ruky a rychlém kamarádském seznámení jsme tušili, že to nebude jako ostatní jízdy s místními. Stačil nám fakt, že uměli oba anglicky, mladší brácha se tedy trochu styděl. Slečna Fatima studovala v Paříži jakousi satelitní vědu a bratr byl na podobné střední v Maroku. Slečna se tedy vrací do své rodné země pouze dvakrát do roka. Cestou jsme si povídali o vstřícnosti Maročanů a byli jsme tázáni na naši spokojenost s touto zemí. Kilometry vyprahlou pouští díky naší konverzaci ubíhali dost rychle. Najednou ale musíme zastavit.

Před naše auto se najednou zpoza křoví postavil policista s plácačkou. Uprostřed pouště v malé vesnici byla rychlost omezena na 60 km/h, a my jeli asi 64. Ještě nezbytné dodat, že od příletu do Maroka jsme zatím s nikým takhle pomalu v autě nejeli, Fatima nebyla totiž zrovna zkušený řidič. Nebyli jsme samozřejmě jediní… policista schovaný v křoví stihl zastavit další dvě vozidla, než Fatima vůbec vystoupila z auta. Nakonec ale pány policisty ukecala a jelo se dál. Za několik kilometrů uviděla z dálky místo, odkud má z dětství fotku. Jdeme se tam tedy vyfotit.

Přijíždíme do Kalatu – růžového města. Bylo nám řečeno, že jdeme na prohlídku továrny na růžový olej. Ve skutečnosti jsme byli ale pouze v prodejně, schované hluboko mezi spletí uliček, kterou normální smrtelník nenajde. Jim se ale povedlo odchytit v „centru“ města Berbera, který s námi jel v autě a dovedl nás tam. Stali jsme se tedy svědky obchodní schůzky týkající se nejspíš distribuce výrobků z růžového oleje do Francie. Berber byl velký šoumen, u každé drobné, ale pro nás známé věci, jako bylo vyhýbání se autům v úzkých uličkách, nebo muži na káře jedoucím za oslem, na nás nezapomněl vycenit své tři zuby a zvolat svoji oblíbenou frázi „This is Africa!“. Berber dostal peníze za práci navigátora a šel si po svých.

Náš oblíbený berber
Náš oblíbený berber

 olej z růží vyráběný v Maroku je jeden z nejluxusnějších a nejdražších přírodních olejů používaných v kosmetice

Fatima s bráchou dostali hlad a nabízeli nám, ať se k nim připojíme na oběd v jakémsi zámku s pěkným výhledem. Bohužel cena jídla zde odpovídala našemu rozpočtu na týden. Museli jsme se tedy rozloučit a každý jsme šli svou cestou. Ta naše vedla za levnějším jídlem. Město nebylo veliké a hledání občerstvení se nám moc nedařilo, všude samá kavárna. Nejdříve jsme koupili pár banánů, když v tom se setkáváme s naším oblíbeným „This is Africa“ Berberem. Ten samozřejmě věděl bez jediného našeho slova, že sháníme něco k jídlu a samozvaně se ujmul postu našeho průvodce. Dali jsme si tedy tajine, který stál o něco více, než samozřejmě měl. Berberský kamarád se nás snažil přemlouvat, že už nemá smysl dnes jezdit dál, že má nedaleko hostel a dá nám kamarádskou cenu. My už jsme ale v tomto nepřesvědčitelní, zaplatíme jídlo, hezky poděkujeme, podáme ruku a jdeme si po svých.

Kalat
Kalat

Do Tinghiru, našeho cíle zbývá asi pouhých 60 kilometrů. U silnice s námi stojí paní, která se pokouší zastavit sdílené taxi. Poměr taxi a ostatních vozidel je tu tak 1:1. Vypadá to tedy následovně, když mává ona, my sklopíme ceduli a obráceně. Trochu nás demotivuje, že samotné paní trvá stopnout taxi asi deset minut. Problémem je, že jsou všechna taxi plná. Asi po 15 minutách slečna odjíždí, tak teď bychom mohli odjet i my! Jede autobus a nám už je asi jedno, jestli si stopneme třeba bagr. Autobus k našemu údivu zastavuje a my připraveni vysvětlit, že nebudeme ochotni platit. Stačilo to ale říct pouze jednou. Stevard kývl hlavou a pustil nás zadními dveřmi. No a je to, stopli jsme si autobus.

Stopnutý autobus
Stopnutý autobus

Po cestě zjišťujeme, že konečně míříme do nějakého města, kde existuje hostel. Sice jenom jeden, ale nemusíme tak složitě vybírat a porovnávat ceny :D. Přijíždíme do městečka Tinghir, autobusové nádraží je samozřejmě na úplně opačné straně. Uděláme si tedy procházku městem, které se jako dlouhá nudle, táhne asi šest kilometrů. Slunce už zapadlo a my se tedy kocháme zvláštní architekturou, připomínající divoký západ. Metr vysoké obrubníky opravdu nejsou bezbariérové a cesta je tedy jak překážková dráha. Dojdeme na náměstí, kde se koná protest místních studentů. Dozvěděli jsme se, že si stěžují na nedostatek učitelů a další podobné věci. Holt přeci jenom je vidět, že je zde francouzský vliv opravdu znát. Bez Francie, by možná nikoho ani nenapadlo, že se kvůli podobným věcem dá protestovat.

 Jelikož Maroko ještě není tolik turistické, mimo turistická místa zde moc hostelů není. Kolikrát ani jeden.

Protest proti místní škole
Protest proti místní škole

Míříme do židovské čtvrti, už je absolutní tma a v uličkách na okraji města se necítíme úplně nejlépe. Místní už na otázku „hostel“ vědí, kam mají ztracené turisty posílat – nejsme rozhodně první, kteří ho nemůžou najít. Zoufale bloudíme, vracíme se zpět a najednou vidíme vstupní dveře, které ale z opačného směru nebyli ve tmě vidět a obrovská cedule „hostel“ už vůbec ne.

Hostel je velice originální, prostě jejich obvyklý blátěný domeček, který má své kouzlo. Kvůli absenci světla se nedalo nic pořádně vyfotit, tak si ho můžete alespoň představovat. Usadili jsme se v lobby, mladík nám uvařil čaj. Už je vlastně spíše divné, když vám zde po příchodu na hostel někdo mátový čaj neuvaří. Ukázal, že máme jít na střechu, z které byl úžasný výhled, ale jelikož už bylo celkem pozdě, viděli jsme pouze obrysy oázy a měsíční svit. Atmosféru dotvářelo už jen svolávání modlitby. Byl to ale opravdu nezapomenutelný okamžik.

V hostelu jsme byli úplně sami, jelikož ještě stále nebyla sezóna. Jediný menší problém byl, že netekla vůbec voda, no holt to přežijeme. Dostáváme tip na večeři a jdeme zpátky na náměstí. Město na tuto pozdní hodinu ještě není vůbec mrtvé, kluci hrají na ulici fotbal, a místní se taky sem tam objeví. Rozhodneme se konečně vyzkoušet tajine s kuskusem, jelikož doposud jsme ho měli pouze s bramborami.

V restauraci jsme byli jediní hosté, uzobávali jsme olivy a sledovali, jak se město pomalu chystá ke spánku. Kuchař si s večeří dával opravdu na čas, ale taky to za to čekání stálo. Zelenina uvařená ve šťávě z masa a oleje, a touto šťávou byl poté přelitý i samotný kuskus. Opravdu výborné, shodujeme se a já se táži Vojty, jestli někdy jedl králíka. Říká, že ne. Maso, které jsme dostali, mi ho opravdu připomínalo, ovšem pochybuji, že zde chovají králíky. Možná to byl střešní králík (kočka), těžko říct… každopádně to bylo vynikající 😀

Napsal

Lukáš Táborský

Cestování s sebou nese nespočet zkušeností do budoucího života a je v dnešní době tak jednoduché, že je opravdu hanba necestovat. Člověk pak také pozná sám sebe a zjistí, že život nemá hranice, zjistí, že při výstupu z komfortní zóny, začínají ty pravé zážitky, které vám zůstanou na celý život.