Jak jednoduché je v Indii zašít kalhoty – Den 9.

Probouzíme se na křižovatce asi 3 km vzdálené od nejbližšího města. Vypadá to zde jako na divokém západě. Úplný klid, jen sem tam prosviští nějaký ten tuktuk. Zjišťujeme, že nemáme na zaplacení hotelu. Marně vyzkoušíme obě kreditní karty. Chce to směnárnu. Pán nám poradí, že si máme vzít tuktuk do města, že stojí pouze 3 koruny. Po zkušenosti s jinými tuktukáři mu moc nevěříme.

Jdeme k silnici a mávnutím si a zastavíme první jedoucí tuktuk. Je sdílený a už v něm sedí několik lidí. Při vystupování opravdu platíme pouhých 10 rupií… neskutečné. Směnárnu se nám moc nedaří najít. Ptáme se tedy každého druhého místního. Někdo nás posílá na druhý konec města, někdo zase na druhý konec okresu. Nakonec nás společnými silami navedou k pánovi, který má sice u dveří ikonický nápis „Wester union“.

Uvnitř sedí ale pán u starého PC. Žádná oficiální směnárna se nekoná. Je to asi jako když v česku lákáte na „Pilsen beer“ – skočí na to každý, výsledek bude ale vždy nejistý. Pán nám dal peníze překvapivě s velice dobrým kurzem, ale samozřejmě bez účtenky. Když teď tak vzpomínám, nakonec jsme v Indii měnily peníze „oficiálně“ snad pouze na letišti.

Jedeme tedy zpátky a chytáme zase levný tuktuk. Pán si nejdřív myslí, že chceme na autobusák. Ukazuji mu tedy ať jede, že mu řeknu, kde chceme vykopnout. Platíme hotel a přemýšlíme co dál. Vlak nám totiž jede až v podvečer. Necháváme tedy věci na hotelu a bereme tuktuk zpátky do města. Ono se to jezdí hezky za 3 kačky a svezení tuktukem je fakt zábava. Máme plán, zkusit sehnat Vojtovi kalhoty, jelikož se mu trhají víc než ty moje původní a nakoupit bílá trička. Zítra nás totiž čeká jedna veliká událost.

 Holi je indický a nepálský svátek, který je oslavou bhakti (lásky k Bohu), slavností jara a barev. Svátek začíná zapalováním hranice v předvečer svátku. Ve světě se Hólí nejvíce proslavil díky své bujaré formě oslavy, kdy na sebe lidé v ulicích vzájemně vrhají barevné prášky a cákají po sobě zbarvenou vodou. To vše za zpěvu a tance, bez ohledu na svou sociální příslušnost.

Festival už je cítit ve vzduchu. Všude se prodávají balónky, stříkací pistole a prášky s barevnou křídou, která se hází a maže na obličej. Mám nápad koupit nějaké barvy, ale po chvíli se shodneme, že zítra na den festivalu toho bude přeci všude plno. Děti už ze školy chodí umazaní od barvy. Dalo by se to přirovnat našemu 6. prosinci na Mikuláše, když zmazané děti chodí ze školy.

Zaujme nás první obchod, který má bílá trička. Výběr je veliký, ceny na indii celkem vysoké (přibližně 150 Kč). Oba si jedno koupíme, abychom ho mohli následující den pořádně zamazat. Po tom co jsme se oblékli, si dáme ovocnou bombu – vitamínový džusík.

Po cestě na oběd, mineme už druhého pána s šicím strojem, sedícího na straně silnice. Vojta dostane ďábelský plán. Nechá si kalhoty zašít. Nemá je ale ssebou. Musíme se zde zastavit, až půjdeme na vlak. Dáme si tedy oběd, bereme tuktuk do hotelu, vezmeme batohy a zpátky do města. Vojta svléká své kalhoty a dává je pánovi. Ten samozřejmě hned ví co s tím. Sedíme tedy u silnice u krámku s televizory, před kterým pán zašívá vojtovy kalhoty. Vojta sedí, jak jinak, než v trenýrkách.

Sedáme do vlaku a jedeme do Dillí. Vlak je pěkně narvaný, cesta dlouhá a Indové navíc moc nerespektují osobní prostor. Když už jsme skoro v Dillí, vlak už asi půl hodiny čeká před asi 5 km vzdálenou konečnou zastávkou. Skamarádili jsme se ve vlaku s jedním klučinou, který má v plánu taky jet směrem na letiště. Letí večer do Kalkaty. Jelikož jedeme stejným směrem, domluvíme se na společném objednáním uberu.

Když vystupujeme z vlaku na jakési pofidérní zastávce a jdeme k přivolanému Uberu, zastaví nás jedem muž. Vysvětluje nám, že tohle je velice nebezpečná oblast slumů, kde nás bez mrknutí oka někdo zapíchne a okrade. Řekl to tak, že jsme pochopili, že si rozhodně nedělá legraci. Jdeme tedy urychleně zpátky do vlaku. Uvědomujeme si vážnost situace, když vlakem proběhnou napříč 2 kluci otevřenými dveřmi. Muži okamžitě dveře zavírají a zablokují nohama, ostatní zavírají okna. Je nám jasné, že tohle už není žádná sranda.

Lidé ze slumu nic nemají a nikdy mít nic nebudou. Okrást někoho nebo ho zavraždit kvůli pětikoruně jim nedělá absolutně žádný problém, nemají co ztratit. Jak se na cestách necítíme být v nebezpečí, zde se to trochu mění. Každopádně po asi hodině se vlak konečně rozjíždí a my nasedáme do uberu na konečné stanici. S naším novým kamarádem jede ještě jeden zarostlý pán v oranžovém pyžamu s plno řetízky a prsteny. Také nás zaráží jeho tečka na čele, kterou jsme si mysleli, že mají pouze ženy.

Pánové vystupují kdesi po cestě a my se necháme dovézt až k hotelu nedaleko letiště. Zítra je totiž velký den. Přiletí třetí člen naší Indické výpravy, Petr!

Napsal

Lukáš Táborský

Cestování s sebou nese nespočet zkušeností do budoucího života a je v dnešní době tak jednoduché, že je opravdu hanba necestovat. Člověk pak také pozná sám sebe a zjistí, že život nemá hranice, zjistí, že při výstupu z komfortní zóny, začínají ty pravé zážitky, které vám zůstanou na celý život.