jezero Achensee po ránu

LCR Den 2. – Rakouskem cestou necestou NEW

První noc byla pro oba s jedním okem otevřeným. Nejsme zvyklí spát pod širákem, celou noc kolem nás někdo chodil a to včetně lidí venčící psy.

Probuzení u jezera Achensee bylo ale nádherné. Píšeme a kreslíme originální stopařku s názvem Krimml a já dokreslím vodopád. Po několika minutách u silnice staví pán, říkejme mu Tonda, který jede až ze severu Německa. Je tak rád, že si alespoň na zbytek cesty může popovídat. I přesto, že původně neměl v plánu podívat se na vodopád, zajíždí si s námi několik kilometrů. Navíc má kartu, aby nemusel platit průjezd přes kopec. Nakonec nám dá radu, ať jdeme k vodopádu z levé strany, abychom nemuseli platit za vstup. Ano, v Rakousku platíte opravdu za vše.

Plníme první checkpointkoupačka ve vodopádu (několik metrů pod vodopádem, na místě, kde není divoká voda). Museli jsme lézt do vody dvakrát, jelikož jsem si uvědomil, že nás pán natočil tak, že to vypadá, že se koupeme v jakékoli náhodné řece. Bylo to nejspíš nutné a ano, voda byla opravdu ledová. Navíc podle polohy ostatních týmu zjišťujeme, že jsme nejspíš první, kdo zatím u vodopádu byl, a máme velikou radost.

Dostat se z malé rakouské vesničky, ale nebylo tak jednoduché. Čekáme tedy a po strašně dlouhé době (po srovnání s minulým dnem) nasedáme k zedníkům do dodávky. Dozadu mezi jejich nářadí.

Pomalu se posouváme po Rakousku, konkurujeme si s dalšími týmy, kteří mají stejný směr jako my. Kupodivu se nachází i lidé, kteří nás berou všechny najednou.

Po dalším celkem zoufalém čekání ve městečku Lienz zastavuje Berny. Jeden z největších borců jakého jsme na cestě potkali. Také cestovatel, také stopař. Hrozně nadšený z našeho závodu nám říká, že nám chce pomoct splnit všechny naše výzvy. Když se zmíníme o výzvě stopnout letadlo, pomalu má nutkání volat kamarádovi, který letadlo vlastní. Abychom si ho mohli „stopnout“.

Jelikož mu nefunguje klimatizace, bere nás k jezeru Weisensee na rychlé okoupání. Náš plán na výzvu „nešpindíry“ se pomalu plní, už se myjeme téměř dvakrát denně. Po menším osvěžení nechává řídit, aby nám pomohl splnit alespoň nějakou výzvu. Hádejte, jestli jsem si s sebou na závod vzal řidičák? Nejvíc mi to vyčítal Vojta, který sám žádný nemá. Proč bych si asi bral řidičák, když jedu na stopovací závod?!

Berny nás vykládá na odpočívadle pod Villachem. Dostáváme oříšky a dává mi několik euro se slovy: „To máš za to, že jsi mě odvezl“.

Je tu mnoho Čechů, kteří mají auto narvané věcmi až po strop. Zdá se, že odsud se už dnes nedostaneme, jelikož tu nikdo směrem na Slovinsko nejede. Po více než hodině vyhlížení aut a stromů, které nikdo nevyužil jako záchod, tudíž by se k nim dala přidělat hamaka[1] k přenocování, přijdu k BMW M3, kde sedí zmatený mladík, který jede do Srbska. Když jsem mu vysvětlil, že opravdu pojede přes Lublaň, kam jsme měli namířeno my a že ho neubodáme ani neokrademe, souhlasil, že nás sveze.

 [1] Hamaka – houpací síť, která je malá, skladná a strašně pohodlná. K dostání za pár korun v prodejnách Decathlon

Odmítáme lákavou nabídku jet s ním až na hranice Srbska a Rumunska. Dostali bychom se sice kousek od jednoho checkpointu, ale totálně bychom tím změnili náš plán. Navíc Dimitry uměl pouze německy, jelikož pracoval ve Švýcarsku. Angličtina mu ale moc nešla. To už bylo lepší bavit se s ním srbsko-česky. Už se stmívá a rozhodnutí povečeřet tyroslké klobásy a ustlat si vedle dálnice abychom mohly ráno brzy stopovat bylo jasné. Večeře pěkně na benzínce, takové té nonstopky, která je většinou záchrana každého stopaře.