Ranní probuzení v Krku

LCR Den 4. – Ráj na zemi střídá peklo

Ještě krásnější než u Achensee, bylo probuzení v hamace na Krku s východem slunce několik metrů u moře.

Následovala snídaně v podobě guláše z pytlíku, párku a ztvrdlého chleba. Dáváme dohromady plán vypadnout z ostrova co nejdřív, než bude obrovské horko. Chceme se dnes dostat nejlépe do naší další zastávky v Baru. Do města v Černé Hoře, ne na míchaný drink. Ať máte jasno. To ale bylo 724 km dál po pobřeží a nevím, jestli jsme si v tu chvíli zjistili jak daleko to je nebo jak jsme si vůbec mohli myslet, že tam ještě tento den dokážeme dojet.

Těžko se nám toto místo opouštělo. Sprcha za jednu kunu, kohout s vodou, zásuvky u převlékáren, wifi z plážového baru, slunce, moře, správná parta, nechybělo nám tu opravdu nic. Po cestě za město nás lákalo splnit výzvu a osedlat si velblouda z cirkusu na okraji města, ale kvůli událostem které se včera stali v Rakousku, jsme se rozhodli už neplnit denní výzvy. Budem pokračovat v závodu v klidu, ale rozhodně nebudeme se závodem končit.

Z ostrova jsme se dostávali pomalu po několika kilometrech, čas letěl a i po budíčku v 5 ráno bylo najednou zase 9 hodin. Náš plán dostat se do Baru se pomalu hroutil. První kdo nám po dlouhé době zastavil, byl starosta jedné z obcí ostrova Krk. Zrovna totiž vezl do nemocnice svého syna, kvůli pádu z motorky. Dále jsme po stovkách metrů narazili na mladý pár z Rakouska, který si dával pauzu na cigaretu. Ti nás dovezli asi na půl cesty k Zadaru. Na místo, kterému nemůžeme přijít na jméno. Nazvali jsme ho peklo na zemi pro stopaře. Čtyři hodiny na úmorném vedru, které nám zpříjemnila asi jediná věc, kterou byly schody dolů k malinkaté pláži, kde jsme se mohli na chvíli zchladit.

Náš plán dorazit už dnes do Černé Hory se absolutně rozpadl, cíl jsme změnili na Dubrovník, kam už pomalu mířili Lucka s Davidem z týmu Nevymněknem. Horko, zoufalství, už jsme trochu propadali panice. Nejspíš i kvůli tomu, že jsme věděli, kam až se dostali ostatní. Vůbec tomu nepomohla první cizí cestovatelka/stopařka, kterou jsme na cestě potkali. Ta „nečekaně“ odjela asi po 15 minutách. Nás po 4 hodinách vysvobodil pár z Německa, který byl na cestě po Balkánu. Měli jsme radost, po cestě jsme se zase zastavili na vykoupání (a to ne, že bychom se nemyli, byli jsme ve vodě minimálně dvakrát denně). Ale prostě bylo neskutečné horko. Jelikož byl tento pár celkem free, skočili do vody nazí.

Ze samé radosti jsme se ale nechali vyhodit naprosto špatně, u sjezdu na Zadar. Na ceduli bylo sice napsané Split, ale nikdo tam tudy jet nechtěl, jelikož by si ohromně zajížděl. Nikde nic, stojíme tu asi hodinu, přicházel hlad a proto přišla i moje šance, zkusit se zeptat na jídlo u stánku s ovocem. Po radostném „úlovku“ asi pěti nektarinek se s nadšením vracím k Vojtovi a stopujeme dál. Po chvíli jde prodavač naproti nám k silnici, huláká na nás cosi a nad hlavou drží půlku obrovského melounu. Největší dnešní radost (po záchraně německým párem) byl tedy dar v podobě půlky asi 15 kilového melounu!

Postupně si uvědomujeme, že stojíme úplně špatně. Měníme plán a stopujeme do města. Zastavuje téměř první auto a my se necháváme vyhodit za městem směrem na Split. Už je asi 9 večer, ale nevzdáváme to, chceme se dostat, co nejblíž k týmu Nevyměknem. Ti už byli dávno v Dubrovníku. „Pouhých“ 350 kilometrů napřed. Další „povzbuzující“ zpráva přišla od holek z týmu Nymbus 2000, které si na Slovensku stoply kamion a pojedou přes noc do Dubrovníku. Takže ujely za noc to, co my za 3 dny. Oči jsme měli vypálené od světel aut, už byla asi hodinu tma a řekli jsme si, že už to opravdu nemá cenu. Jsme na dobrém místě a druhý den to bude lepší. Jdeme sníst meloun a za benzínkou nacházíme několik olivovníků. Já pověsím hamaku, Vojta ulehá na zem a usínáme v trenýrkách, jelikož je asi 26 stupňů.

 Na pobřeží Chorvastska je největší problém v tom, že pro dva kluky s batohem není v autě většinou místo. Všichni mají řízky a lehátka až po strop auta a kdyby místo bylo, tak to auto přeci spotřebuje o litr paliva navíc a to nepřipadá v úvahu! Ačkoli tu projede hodně Čechů, ukazovat českou vlajku nemělo žádný význam. Češi jedou na dovolenou, proč by měli brát k sobě do auta někoho navíc. „Jestli nemáte na autobus, tak zůstaňte doma“.


Pokud se vám článek líbil, udělejte nám radost a sdílejte ho prosím.

Napsal

Lukáš Táborský

Cestování s sebou nese nespočet zkušeností do budoucího života a je v dnešní době tak jednoduché, že je opravdu hanba necestovat. Člověk pak také pozná sám sebe a zjistí, že život nemá hranice, zjistí, že při výstupu z komfortní zóny, začínají ty pravé zážitky, které vám zůstanou na celý život.