Dubrovník

LCR Den 5. – Není cesty zpět, zde ani peníze nepomůžou

Po probuzení zjišťujeme, že spaní pouze v trenkách a odkryté hamace nebyl úplně nejlepší nápad. Nejspíš nám po snězení 15 kilo melounu kolovala v žilách opravdu sladká krev. Tolik štípanců jsem v obličeji a ani na zbytku těla v životě neměl, nedaly se spočítat. Vojta na tom byl samozřejmě úplně stejně. V 6:00 vbíháme společně s netrpělivými důchodci na nákup do Kauflandu a s největším odhodláním začínáme stopovat a věříme, že tento den už se do Baru musíme dostat. Jsme si jistí, že stojíme naprosto správně, ale auta přesto nezastavují.

 Štěstí nemají ani Racepackeři „Perfect couple“. Píšou nám, jestli to nechceme vzdát a zůstat tu s nimi pár dní u moře a pak jet zpátky domů. To se nám rozhodně nechce, snažíme se dál. Po čtyřech hodinách zoufalých pokusů dostat se alespoň na dálnici, po které všichni jezdí do Dubrovníku, přichází nepříjemné řešení. Ze samého zoufalství si voláme Uber. Byla to asi naše jediná možnost, jak se dostat z této pasti jménem Zadar.

 Racepackeři – závod je rozdělen na 2 skupiny. Racepacker – hlavní kategorie závodu. V téhle kategorii závodí Top 10 vybraných týmů. Jsou to tváře závodu a najdou sami sebe jak na našich sítích, tak podle svých schopností i v médiích po celé ČR nebo v zahraničí. Joypacker – závodní kategorie pro týmy, které chtějí jet volnějším tempem bez sledování veřejností. Jsou sem zařazeny i týmy, kterým se nepodaří dostat se do kategorie Racepacker.

Vybrali jsme benzínku na dálnici, kde jsme si byli jistí, že už musí jezdit auta směr Split a Dubrovník. Jinudy to snad ani nešlo. Přesto, že taxikář předem viděl, kam chceme jet, po několika kilometrech z něj překvapeně vypadne. „Moment, já si ale nebudu platit vjezd na dálnici a tady je poslední sjezd zpátky na Zadar. Budete si muset vystoupit tady,“ a zastavil auto uprostřed ničeho. My naštvaní opouštíme auto v půlce cesty na benzínku uprostřed totální pouště asi 8 kilometrů od Zadaru. Fakt skvělý kšeft za 320 korun, když nemáte v plánu utratit ani korunu.

Nechápeme, co se to vlastně děje. Táhneme se asi ke kilometr vzdálené benzínce. Nikde nikdo, ptáme se každého auta, které na benzínové pumpě zastaví. Jediný pán mi na rovinu říká, že jede do Splitu, ale že nebere do auta cizí lidi. Dává mi do ruky 20 kun, ať se nezlobím a koupím si alespoň kafe. Jsme na pokraji totálního zoufalství. Trčíme uprostřed ničeho a nemohli jsme to ani vzdát. Fakt už jsme nevěděli jak dál, stopujeme od rána, je odpoledne a za posledních 20 hodin jsme se posunuli maximálně o 20 kilometrů. Z jedné strany před Zadarem, na tu druhou za něj.

Netušíme jak z toho ven, jediné co mě napadá je zajít dovnitř do kavárny a zeptat se tady. Svěřuji se obsluze, jak nás vypekl pán s Uberem. Ptám se paní, jestli netuší, jak bychom se mohli z této benzínky dostat na další benzínku, která byla asi 10 kilometrů. Ta se velice ochotně ptá kolegů, jestli nemají po ruce někoho, kdo by nás tam odvezl. Pak se začne každého člověka v kavárně ptát, jestli by nás tam neodvezl.

Po chvíli jí mladší kluk ze Španělska odpovídá, že by nás vzít mohli. Přes menší dohady, že jsme dva a že máme trochu větší batohy, souhlasí. Na benzínku nás odvezou! Byla to druhá situace, kdy jsme byli s Vojtou opravdu strašně šťastní, že ještě existují dobří lidé. Ti nás nakonec nevzali jenom na benzínku, ale až na půl cesty ke Splitu. Zde jsme se rozloučili, oni jeli do národního parku Krka, my stopujeme na další benzínce. Teda, spíš se opět ptáme lidí u stojanů.

Netrvá dlouho a mě na anglickou otázku odpovídá mladší pán. Na Split jede, ale spěchá. Přízvuk mi byl povědomý. Po tom, co se člověk zeptá 100 lidí za den, jestli nejedou jeho směrem, už ani nečte SPZ aut. Tahle byla samozřejmě česká. Pán byl z Prahy a půjčoval v Chorvatsku lodě. Zdálo se, že se nám zase začíná dařit a vypadalo to, že po beznadějném ránu, se za tento den alespoň někam posuneme. Jaromír nás vyhodil na poslední benzínce před Splitem a popřál nám šťastnou cestu. Sedli jsme si do stínu a věříme, že to nejhorší už jsme si dneska snad vybrali a že se nám už bude jen dařit.

To byla ale chyba. Smutně sledujeme, jak obsluha benzínky začíná pokládat kužely k jednotlivým stojanům. Nakonec dávají i zákaz vjezdu na benzínku a my víme, že tohle je náš konec. Nemůžete si stopnout auto, když tu žádné není. Rychle se začínáme ptát všech aut, které tu ještě zbyly, jestli nás někam nemůžou někam vzít. Kamkoli! Hlavně pryč odsud. Vypadá to, že dnes nám to stopování opravdu někdo nepřeje.

Ale najednou narážíme na milý mladý pár z Německa, který je, jako náš předchozí pár, na roadtripu po Balkánu. Nabídku jet s nimi do Mostaru odmítáme, i když bychom se pak rozhodně jednoduše dostali do Sarajeva. Tým Nevyměknem na nás, ale bude čekat v Baru a Nymbus 2000 tam míří také. Domluvíme se s nimi tedy, že nás vyhodí u pobřeží, abychom mohly lépe stopovat dál. Jsou moc hodní a kvůli nám si zajíždí asi 30 kilometrů tam i zpátky. Dostáváme náš druhý meloun a nějaké kuny, které už potřebovat nebudou. Odjíždí směr Bosna, my míříme k patníku.

Nacházíme jako vždy malý kus stínu, píšeme na karton Dubrovník, rozkrojíme melounek a pokračujeme v cestě. Horko zpříjemní hadice s vodou hozená u silnice vedle rodinné vilky. Zanedlouho zastavuje starší pán s kapitánskou čepicí. Chorvastko-anglicko-česky nám povídá o své práci kapitána výletní lodě v Dubrovníku. Jelikož na moři asi nemůže jet velikou rychlostí, kompenzuje si to na silnici a my předjíždíme cokoliv, co se na silnici objeví. Klidně dva kamiony v zatáčce. Máme malinko strach, ale na druhou stranu jsme rádi, že postupujeme celkem rychle kupředu.

Pan kapitán nás vyhazuje v Dubrovíku se slovy, že tu máme zůstat alespoň dva dny a užít si to, dokud jsme mladí. My ho z části poslechneme a zůstáváme alespoň dvě hodiny. Víc času bohužel nemáme. Seběhneme asi milión schodů od silnice k moři a už v tu chvíli víme, že po cestě zpátky budeme umírat. Potkáváme mraky cizinců, kupujeme asi nejdražší vodu na světě a skáčeme do moře. Mrzí nás, že musíme tak rychle opustit tak krásné město, ale nedá se nic dělat. Pot, který jsme spláchli v moři, je po vyběhnutí schodů nahoru k silnici zase zpět. Jsme více mokří než ve vodě. Uděláme pár fotek a pokračujeme ve stopování na ne zrovna ideálním místě.

Zastavuje slovenský pár kvůli fotkám a my se vydáváme alespoň do 10 kilometrů vzdáleného města. Zde na benzínce potkáváme druhého cizího stopaře, tentokrát z Ukrajiny. Ten po delší době zařizuje odvoz s taxikářem, který nás údajně vezme zadarmo. Kvůli zapnutému taxametru je ale celá cesta hodně napjatá a nevíme, co máme na jejím konci čekat. Nakonec ale opravdu jedeme zadarmo. Jsme asi 5 kilometrů od hranic s Černou Horou. Rozpalujeme vařič a večeříme čínské polévky, které jsme si večer koupili. Shodneme se s Vladimírem, že dneska už tudy nic nepojede. Dáváme si nabíjet na benzínovou pumpu powerbanky a ze slušnosti se zeptáme, jestli si můžeme za pumpou ustlat.


Pokud se vám článek líbil, udělejte nám radost a sdílejte ho prosím.

Napsal

Lukáš Táborský

Cestování s sebou nese nespočet zkušeností do budoucího života a je v dnešní době tak jednoduché, že je opravdu hanba necestovat. Člověk pak také pozná sám sebe a zjistí, že život nemá hranice, zjistí, že při výstupu z komfortní zóny, začínají ty pravé zážitky, které vám zůstanou na celý život.