LCR Den 5. Není cesty zpět, zde ani peníze nepomůžou

Po probuzení zjišťujeme, že spaní v trenkách v odkryté hamace nebyl úplně nejlepší nápad. Nejspíš nám po snězení 15 kilo melounu kolovala v žilách opravdu sladká krev. Tolik štípanců jsem v obličeji a ani na zbytku těla v životě neměl, nedali se spočítat. Vojta na tom byl samozřejmě úplně stejně. V 6:00 vbíháme společně s netrpělivými důchodci na nákup do Kauflandu a s největším odhodláním začínáme stopovat a věříme, že tento den už se do Baru musíme dostat. Jsme si jistí, že stojíme naprosto správně, ale auta přesto nezastavují. Štěstí nemají ani Racepackeři „Perfect couple“. Kteří se nás ptají, jestli to nechceme vzdát s nimi a zůstat tu pár dní u moře a pak jet zpátky domů. To se nám rozhodně nechce, snažíme se dál. Po 4 hodinách zoufalých pokusů dostat se alespoň na dálnici, po které všichni jezdí do Dubrovníku, přichází nepříjemné řešení. Ze samého zoufalství, si voláme Uber, byla to asi naše jediná možnost, dostat se z této pasti jménem Zadar. Vybrali jsme benzínku na dálnici, kde jsme si byly jisti, že už musí jezdit auta směr Split, jinudy to ani skoro nešlo. Přesto, že řidič věděl, kam chceme jet, po několika kilometrech nám říká: „Moment, já si ale nebudu platit dálnici a tady je poslední sjezd zpátky na Zadar, budete si muset vystoupit tady“ a zastavil auto uprostřed dálnice. My naštvaní opouštíme auto v půlce cesty na benzínku uprostřed totální pouště asi 8 kilometrů od Zadaru. Fakt skvělý kšeft za 320 kč když nemáte v plánu utratit ani korunu. Nechápeme, co se to vlastně děje. Táhneme se k asi kilometr vzdálené benzínce. Nikde nikdo, ptáme se každého auta, které na benzínové pumpě zastaví. Jediný pán, který víme že tam jel mi na rovinu říká, že jede do Splitu, ale že nebere do auta cizí lidi. Dává mi do ruky 20 kuna, ať se nezlobím a koupím si alespoň kafe. Byly jsme na pokraji totálně zoufalství, jelikož jsme byly ale uprostřed ničeho, nemohli jsme to ani vzdát. Fakt už jsme nevěděli jak dál, stopujeme od rána, je odpoledne a za poslední 20 hodin jsme se posunuli o přibližně 20km z jedné strany před Zadarem, na tu druhou.

Netušíme jak z toho ven, jediné co mě napadá, zajdu dovnitř do kavárny se zeptat na radu, říkám obsluze, jak nás vypekl pán s Uberem. Ptám se paní, jestli netuší, jak bychom se mohly z této benzínky dostat na další benzínku, která byla asi 10 kilometrů. Ta se velice ochotně ptá kolegů, jestli nemají po ruce někoho, kdo by nás tam odvezl. Pak se začne každého člověka v kavárně ptát, jestli by nás tam neodvezl. Po chvíli jí mladý kluk ze španělska odpovídá, že by nás vzít mohly. Přes menší dohady, že jsme dva a že máme trochu větší batohy, souhlasí, že nás na benzínku odvezou. Byla to druhá situace, kdy jsme byly s vojtou opravdu strašně šťastní, že ještě existují dobří lidé. Ti nás nakonec nevzali jenom na benzínku, ale až na půl cesty ke Splitu. Zde jsme se rozloučili, oni jeli do národního parku Krka (tam se musíme příště také podívat). Netrvá dlouho a mě na anglickou otázku odpovídá mladší pán, že jede na Split, ale že spěchá. Přízvuk mi byl povědomý, po tom co se člověk zeptá 100 lidí za den, jestli nejedou jeho směrem, už ani nečte SPZ aut. Pán byl z Prahy a půjčoval v Chorvatsku lodě. Zdálo se, že se nám zase začíná dařit a vypadalo to, že po beznadějném ránu, se za tento den alespoň někam posuneme. Pan (jméno mám na kartičce) nás vyhodil na poslední benzínce před splitem a popřál nám šťastnou cestu. Sedli jsme si do stínu a konstatujeme, že už jsme si nejhorší dneska snad vybrali a že se nám už bude jen dařit.

To byla ale chyba, smutně začínáme koukat, jak dává obsluha benzínky kužely k jednotlivým stojanům. Nakonec dávají i zákaz vjezdu na benzínku a my víme, že tohle je náš konec, rychle se začínáme ptát všech aut, co tu zůstaly, jestli nás někam nemůžou někam vzít. Vypadá to, že dnes nám to stopování opravdu někdo nepřeje. Ale najedou, narážíme na milý mladý pár z Německa, který je, jako náš předchozí pár, na roadtripu po balkáně. Nabídku jet s nimi do Mostaru odmítáme, i když bychom se pak rozhodně jednoduše dostali do Sarajeva. Tým nevyměknem, na nás ale budou čekat v Baru a Nymbus 2000 tam míří také. Domluvíme se s nimi tedy, jestli nás vyhodí u pobřeží, abychom mohly lépe stopovat dál. Jsou moc hodní a kvůli nám si zajíždí asi 30 kilometrů tam i zpátky. Dostáváme Meloun (náš druhý), nějaké kuny, které už prý nepotřebují, a odjíždí směr Bosna.

společné foto
Zachránci z uzavřené benzínky

Nacházíme jako vždy malý kus stínu, píšeme na Karton Dubrovník, rozkrojíme melounek a pokračujeme v cestě. Horko zpříjemní hadice s vodou hozená u silnice vedle rodinné vilky. Zanedlouho zastavuje starší pán s kapitánskou čepicí. Chorvastko-anglicko-česky nám povídá o své práci kapitána výletní lodě v Dubrovníku. Jelikož na moři asi nemůže jet velikou rychlostí, kompenzuje si to na silnici a my předjíždíme cokoliv, co se na silnici objeví, klidně 2 kamiony v zatáčce. Máme malinko strach, ale na druhou stranu jsme rádi, že postupujeme kupředu celkem rychle.

melounek
Dostáváme další meloun, menší, ale výborný

Pan kapitán nás vyhazuje v Dubrovíku, se slovy že tu máme zůstat alespoň 2 dny a užít si to, když jsme mladí. My ho z části poslechneme a zůstáváme alespoň 2 hodiny, víc času bohužel nemáme. Seběhneme asi milión schodů od silnice k moři a už v tu chvíli víme, že po cestě zpátky budeme umírat. Potkáváme mraky cizinců, kupujeme asi nejdražší vodu na světě a skáčeme do moře. Mrzí nás, že musíme tak rychle opustit tak krásné město, ale nedá se nic dělat. Pot, který jsme spláchli v moři, je po vyběhnutí schodů nahoru k silnici zase zpět, jsme více mokří než ve vodě. Uděláme pár fotek a pokračujeme ve stopování na né zrovna ideálním místě. Zastavuje slovenský pár kvůli fotkám a my se vydáváme alespoň do 10km vzdáleného města. Zde na benzínce potkáváme na naší cestě druhého cizího stopaře z Ukrajiny. Ten po delší době zařizuje odvoz s taxikářem, který nás tedy údajně vezme zadarmo. Kvůli zapnutému taxametru ale celá naše cesta je hodně napjatá a nevíme, co máme na jejím konci čekat. Nakonec ale opravdu jedeme zadarmo. Jsme asi 5km od hranic s Černou horou, rozpalujeme vařič a večeříme čínské polévky. Shodneme se s Vladimírem, že dneska už tudy nic nepojede, dáváme si nabíjet na benzínovou pumpu powerbanky a ze slušnosti se zeptáme, jestli si můžeme vzadu ustlat.

Dubrovník
Moc krásné město, 2 hodiny byly málo, musíme se sem vrátit!