Ráno na pláži

LCR Den 6. – Už jsme blízko, ale?

Ráno vstáváme ještě před Vladimírem, abychom mu ujeli. V 10 večer to nebylo tolik neobvyklé, že tu nejezdí moc aut, ona tu ale nejezdila ani ráno. Nebo se nás drží smůla, co nás postihla včera? Vážně nevíme. Lidé na benzínce mi říkají, že se bojí nás vzít přes hranice. Říkáme si občas, jestli má vůbec cenu vstávat tak brzy, když stejně první dvě hodiny ráno jen čekáme u silnice.

Po chvíli ale zastavuje mladík v uniformě. Byl to celník, který jel do práce a souhlasil, že nás hodí na hranice. Hranice tedy přecházíme pěšky a míjíme všechny auta, která za hodinu projela kolem nás a nezastavila nám. To je karma. Teď ale máte druhý pokus zastavit nám a už se nemůžete vymlouvat na hranice 😀. Celníci nechodí pro vtípky daleko a ptají se nás, kam máme namířeno. Po naší odpovědi, že do Černé Hory nám totiž říkají s největší vážností, že na druhé straně je Srbsko. Poznává, že mu to nežereme a vylepší to tedy tím, že jsme přeci na maďarsko–srbské hranici. My spokojeně kráčíme krásnou krajinou, mezi chorvasko–černohorskými hranicemi.

Dostáváme vstupní razítko do Černé Hory a stopujeme do Baru, kde na nás už od včera čekají naši kamarádi. Něco je ale špatně. Deset minut a neprojíždí jediné auto, což je divné, jelikož když jsme sem šli pěšky, auta jezdila. Dvacet minut, nic, 30 minut a stále nic, po 40 minutách už nechápe co se děje a dostáváme další záchvat absolutního zoufalství, že život nemá smysl. Takhle to můžeme rovnou otočit a budeme vůbec rádi, že dojedeme domů. Po 50 minutách se jdeme zeptat, co se vlastně děje. Jestli auta mezi hranicemi padají někam do rokle nebo jak je prostě možné, že najednou žádná nejezdí. Bylo nám řečeno, že spadly počítače a hranice jsou prozatím uzavřené. Skvělé, to se může stát opravdu jen nám.

Po hodině naštěstí auta začala zase jezdit a my zoufale máváme na všechna, co projela. Div pod ně neskáčeme. Nakonec jsem opět musel ukecat (většinou tato úloha padla na mě) paní z Albánie. Nejdříve mi odpověděla ošklivým tónem, že není taxi, když jsem ale načal část našeho příběhu, souhlasila, že nás s manželem odvezou alespoň pryč z hranic, odkud se nedalo jinak dostat. Po cestě jsme zjistili, že jdou až z Anglie. Pouhých 2 500 kilometrů. „Možná by bylo příště lepší letět letadlem“, navrhujeme jim a oni uznají, že to není úplně špatný nápad.

Po cestě, která zahrnovala dokonce i převoz trajektem, jsme konečně dorazili do Budvy. Ta je vzdálena už jen asi 40 kilometrů od místa, kde jsme se měli sejít s holkama z týmu Nymbus 2000. Ty se v Sutomore už od rána válely u moře. Jelikož už jsme měli všeho opravdu plné zuby, a stopovali jsme na špatném místě, rozhodli jsme se pro jednou využít autobus, nic neřešit a užít si s holkama moře.

S holkama jsme se sešli na sutomorské pláži a převyprávěli jsme si prozatimní zážitky. Viděli jsme se vlastně od startu v Praze poprvé. Po pár hodinách cachtání a užívání odpočinku, jsme se prohodili a zbylých 15 kilometrů jsme do Baru stopovali holka/kluk. Což bylo samozřejmě několikrát rychlejší a příjemnější.

Zde jsme se po menších komplikacích v domluvě sešli také po dvou dnech s týmem Nevymněknem. Černá Hora přesto, že její oficiální měnou je euro, tak není v EU. Tudíž tu není bezplatný roaming a nám se nechtělo volat za 40 Kč/min.[1]

 [1] Jednostranně bez dohody s EU euro zavedly Černá Hora a Kosovo a také na britských vojenských základnách Akrotiri a Dhekelia na Kypru. Nemají právo razit vlastní euromince.

Pověděli jsme si společné zážitky a měli jsme radost z toho, že se opět vidíme a můžeme jít zase společně buskovat a vydělat si nějaké peníze. Měli jsme větší úspěch než v Krku, vydělali jsme za dvě hodiny zpěvu českých písní a jednoduššího tance asi 40 euro. Za odměnu jsme šli pro dvě lahve vína za dvě eura a překvapivě nebyly vůbec špatné. Mimochodem ceny v supermarketech a v nonstop obchodech jsou úplně stejně nízké. Večerní koupání, víno a vyprávění společných zážitků jsme zakončili na pláži a ustlali jsme si na lehátkách. Pán, který lehátka hlídal, byl naštěstí kliďas. Prošel okolo a akorát nás požádal, ať lehátka ráno vrátíme na původní místa. Druhá krásná noc na pláži.


Pokud se vám článek líbil, udělejte nám radost a sdílejte ho prosím.

Napsal

Lukáš Táborský

Cestování s sebou nese nespočet zkušeností do budoucího života a je v dnešní době tak jednoduché, že je opravdu hanba necestovat. Člověk pak také pozná sám sebe a zjistí, že život nemá hranice, zjistí, že při výstupu z komfortní zóny, začínají ty pravé zážitky, které vám zůstanou na celý život.