Pivsko jezero

LCR Den 7. – Sice je tu vedro, ale stopaře berou

Probouzíme se v Baru s výhledem na moře společně s troubením připlouvající zaoceánské lodi. Ranní koupel v moři krásně osvěží a následuje kotlíková snídaně. Pytlíkový guláš s chlebem. Po chvíli přichází pán s EET a říká, kolik bychom měli zaplatit za ta lehátka. Odpovídáme, že rozumíme a začínáme balit věci s tím, že tedy odejdeme. Pán nás ale zastaví se slovy „Hold on, finish your meal and than go“. Dojíme, na nic nečekáme a vyrážíme směr Sarajevo, s tím že dneska se tam všichni sejdeme. S Vojtou už jsme ale realisté a víme, že skončíme někde po cestě na benzínce a neděláme si zbytečné naděje. Poprvé nám ale déle než stopování zabere hledání kartonu. Ten jsme totiž večer zahodili. Nemůžeme najít žádnou popelnici, achjo.

Stopujeme téměř v centru města. První kdo nás veze několik desítek kilometrů je milý pár z Francie. Zaujme je náš příběh a dostáváme jejich svačinu. Ovoce a pozor!, dokonce palačinku s čokoládou! Netrvá dlouho a zastavuje pán středního věku ze Srbska, který má namířeno do Podgorice, hlavního města Černé Hory. Dostáváme od pána sušenky Plazma (toto jídlo nás bude živit dalších několik dní)[1]. Dále vychlazenou coca-colu a vychlazenou vodu, abychom nemuseli pít tu naší teplou a natočenou na záchodě. Fotí se s námi a zároveň nám ukazuje fotky jeho syna s přítelkyní v Egyptě. Nebyl o moc starší než my a jelikož jsme mu ho asi připomínali, staral se i nás jako o vlastní. Po cestě nám různě zastavoval abychom si udělali fotky a snad by nás nejraději vzal až do toho Sarajeva.

 [1] Plazma biscuit nejspíš nejznámější sušenky na území bývalé Jugošky (měly jsme je dvakrát jeden den, jednou jsme je dostali od Srba, podruhé od černohorců). Nyní patří srbské firmě Bambi jsou to vlastně něco jako naše české rodinné Bebe Sušenky.

V Podgorici se s námi loučí u stánků s ovocem podél silnice. Venku je asi 37 stupňů na sluníčku. Pánové ze stánku se nás vyptávají odkud jsme, a vzápětí dostáváme hroznové víno a ptají se nás, jestli máme dost vody. Stihnu si dojít na záchod na nedalekém vrakovišti (tuto zemi bych definoval jako: „je tu horko a je to tu samé vrakoviště“). Po asi 20 minutách zastavuje auto, mladý pár, který umí anglicky lépe než my. Vyprávíme naše cestovní zážitky, a když se zmiňujeme o LowCost race, stane se něco nečekaného.

Nejen že věděli, o co se jedná, ale dodnes nechápeme, jak někdo v Černé Hoře mohl vědět, že v Praze řídily dvě holky pražské metro[2]. Po několika kilometrech zastavují a slečna odbíhá do obchodu. Když se vrací, dostáváme celý karton pro nás už známých Plazma sušenek, pytel křupek a velikou vanilkovo-čokoládovou zmrzlinu. Po rozjetí mladík náhle brzdí, a otočí se na nás se slovy: „Jo a vodu máte?“ Když odsouhlasíme, můžeme pokračovat v cestě. Jelikož nejedou daleko, vyhazují nás na místě, odkud podle nich stopneme nějaké auto během pár chvil a loučí se s námi. My musíme chvíli rozdýchat, jak se tu o nás všichni starají a přemýšlíme, kam nacpeme všechno to jídlo, které jsme dostali.

 [2] Po nešťastné události u vodopádu v Rakousku, se začali novináři šťourat v závodě a objevili video týmu Black ginger, v kterém stoply pražské metro. Nejspíš jste to viděli ve zprávách, a pokud ne tak se styďte., protože v Černé Hoře ho viděli!

Ovšem horko je úmorné a při stopování na sluníčku je dlouhá každá vteřina. Stopujeme celkem dlouho, nebo nám to alespoň přijde. Najednou zastavují dva kluci s bosenskou poznávačkou. Vypadne z nich, že jedou až do Sarajeva a nás zachvátí obrovská radost. Dodají ale, že vyráží až za 4 hodiny. Dlouze se rozmýšlíme a pak sebevědomě prohlásíme, že tu na ně čekat čtyři hodiny nebudeme. Stopujeme dál a nabírá nás pán, který nejspíš neumí ani rusky ani anglicky. Já se trochu prospím a dostáváme se do města Nikšič. Pán asi nepochopil, že chceme jet do Sarajeva a vyhazuje nás trochu mimo od hlavní silnice. Musíme jít zpátky pěšky a ztrácíme drahocenné minuty. Už je zase dost hodin a my jsme teprve v půlce Černé Hory.

Začíná nás (vlastně hlavně Vojtu 😀 ) užírat fakt, že jsme to s kluky z Bosny možná pěkně pos*ali a nemuseli jsme ten den už nic řešit. Co se dá ale dělat, doufáme, že kluci pojedou alespoň kolem nás a budeme mít druhou šanci. Navíc ještě kvůli absenci internetu nevíme, kterou cestou je to vlastně do Bosny nejrychlejší, takže dochází k dalšímu vypětí. Potkáváme stopařky z Francie, které ale stopují opačným směrem. Zase dlouho čekáme u silnice, uprostřed ničeho, vedle mrtvých psů.

Aut moc nejezdí, ale po nějaké době nás zase zachraňuje Volkswagen T3 California, tentokrát s holandskou značkou. Manželé vzadu vezou i malou holčičku, která spí v sedačce. Další pár, který se vydal na cestu po Balkánu. Trochu zamachrujeme, že tohle auto už známe a že dokonce víme, kde mají lednici. Pro samou radost z vyzvednutí ale přeslýcháme i nabídku piva. Velká chyba. Dozvídáme se, že se zúčastnili závodu, kde měli sehnat pojízdné auto za co nejméně peněz a dojet na určitá místa po Evropě. Zastavují na pěkné výhledy a vykládají nás před hranicemi s Bosnou.

Překrásné místo, ale Sarajevo už není tak daleko (ale ani úplně blízko). Problém je, že je kolem šesté večer a nejezdí zde moc aut. Vlastně téměř žádná. Všimnu si přijíždějícího BMW X6 s německou SPZ. „Za zeptání nic nedám,“ říkám si, ale podle vzhledu soudím, že frajer s paničkou nás do jejich luxusního auta nebudou chtít vzít. Když jsem viděl, že zadní sedačky mají plné věcí, opravdu jsem nedoufal, ale zkusit jsem to musel.

Zarazila mě usměvavá odpověď. „Jo, klidně, jedeme přes Sarajevo, jenom si tu uděláme pár fotek jo?“ odpovídá nám Natalija. Nadšeně odvětíme, ať si jich udělají klidně 100. Budeme dneska v Sarajevu a to se počítá! Po cestě se seznamujeme, ukazujeme videa a fotky z naší cesty. Jako vždy jsou z toho moc nadšení. Dozvídáme se, že slečna je z Černé Hory a že jedou z návštěvy její rodičů, k rodičům jejího přítele do Bosny. Oba vyrostli ale v Německu. Cesta byla bezva, skvěle jsme se s nimi skamarádili a nakonec jsme je ukecali, jestli nás vezmou až do úplného centra Sarajeva. Vzali, i přesto, že měli ještě dlouhou cestu až na druhou stranu Bosny. Při projíždění vybombardovaných a rozstřílených baráků na začátku města, padne několik slov o tom, že to mají na svědomí Američané.

Chvíli bloudíme po Sarajevu a konečně se setkáváme s kamarády, se kterými jsme se ráno v Baru rozloučili. Ti jsou už v Sarajevu nějakou dobu před námi (nečekaně, holt nám to stopování jde prostě nejpomaleji, zase ale dostáváme nejvíc jídla ze všech, asi vypadáme hladově). S Vojtou nestíháme ani sníst paštiku a vstřebat fakt, že Bosna je vlastně z poloviny muslimská země a jde se buskovat, nahned! První pokus o buskování zmařil pán prodávající pečené buřty se tím, že takové věci před mešitou dělat rozhodně nemůžeme! Šli jsme tedy jinam, aby nebručel.

Vybrali jsme místo uprostřed takového náměstíčka a jelikož lidí co buskují nebylo v Sarajevu moc (jestli tam vůbec nějací byli) měli jsme celkem velký úspěch a 40 euro vyděláváme tentokrát za pouhou hodinu. Jelikož je dost hodin, jdeme peníze utratit a jelikož vodní dýmka stojí asi 90 korun, je to jasná volba. Trochu oslavíme moje narozeniny a celkem vyčerpaní jdeme hledat místo na spaní. V centru Sarajeva to ale není nic jednoduchého, nakonec najdeme místo na kopečku za centrem. Zrovna se tu staví nové dětské hřiště. Batohy házíme na jednu hromadu, já dostávám místo na kraji, které nikdo nechce a unavení jdeme spát.


Pokud se vám článek líbil, udělejte nám radost a sdílejte ho prosím.

Napsal

Lukáš Táborský

Cestování s sebou nese nespočet zkušeností do budoucího života a je v dnešní době tak jednoduché, že je opravdu hanba necestovat. Člověk pak také pozná sám sebe a zjistí, že život nemá hranice, zjistí, že při výstupu z komfortní zóny, začínají ty pravé zážitky, které vám zůstanou na celý život.