Sarajevo

LCR Den 8. Jsme okradeni

Ráno mě trochu budí dělníci, kteří přijíždí pracovat na hřiště. Jako první se probouzí Vojta se slovy „Doprdele kde mám baťoh?!“. Rozespalý se otáčím na druhý bok a povídám „Ho máš na druhý straně“. Vojta: „Vy jste mi ho schovali, to není prdel a co ty chlapy tady“ Vojtův batoh s foťákem penězi a všemi jeho věcmi byl pryč, zůstala mu jen karimatka a spacák ve kterém spal. Zvláštní bylo, že zmizel batoh, který byl druhý od kraje, na kraji byl ten můj. Chlapi ze stavby ale po zjištění o co nám jde, se sami začali ptát, jestli chceme zavolat policii. To jsme ale úplně nechtěli, jelikož jsme spali jen tak v relativním centru Sarajeva. Bylo to asi nejhorší probuzení, jaké jsme mohli mít. Po několika minutovém hledání ale nezbývala jiná možnost než na tu policii stejně jít. Hledali jsme ještě všude okolo, jestli někdo jen neukradl cennosti a nezahodil ho.

Když se vše nahlásilo, po několika minutách nějaká paní volá na policii, že našla batoh. Byla tu malá naděje, že všechno bude zase v pohodě. To by bylo ale moc jednoduché, batoh se sice našel, ale samozřejmě v něm chyběli všechny peníze (ano i ty české) a foťák s objektivem, věci celkově asi za 30 tisíc. Na druhou stranu jsme ale byly rádi, že se Vojta s námi dostane domů, jelikož mu tam zloděj nechal pas. Peníze nepotřebujeme, jsme přeci na lowcostrace.

pravá turecká káva v Sarajevu
Ze stanice jsme vyhnání, tak než Vojta sepíše prokotol, ochutnáme pravou tureckou kávu

Prohlídka rozpadlé bobové dráhy[1], která byla v plánu, musí počkat do dalšího života, nemáme na to čas a potřebujeme se za dva a půl dne dostat domů. Uděláme pouze rychlou prohlídku města, koupíme pár suvenýrů, dáme oběd a mizíme odsud. Zase se musíme rozloučit a jet každý svojí cestou, kde se sejdeme dál, nikdo neví. Počítáme i s možností, že se uvidíme až doma.

 

 [1] Bude to brzy třicetšest let, co areály pro zimní olympijské hry v Sarajevu zářily novotou. Skokanské můstky, bobová dráha, lyžařské svahy – místa, kde českoslovenští sportovci posbírali dvě stříbra a čtyři bronzové medaile. Dnes je však olympijský duch pryč, sportoviště jsou opuštěná, zanedbaná a upadají v zapomnění. Proto je to taky jedno z největších lákadel pro turisty.

 

oběd v Sarajevu
Ćevapi (jako naše čevapčiči) ale moc dobré, i když to z fotky nemusí vypadat

Ze Sarajeva nás jako první bere několik kilometrů Voják, od kterého dostávám bosenský odznáček. Dále nás bere Fotograf do Zenicy, který jede fotit holčičí fotbal. Zde se setkáváme (dříve než jsme čekali) absolutní náhodou z holkama Nymbus 2000, které sedí před obchodem, okolo kterého zrovna procházíme, jaká to náhoda. Třetí největší město Bosny, ale celkem konec světa. Holkám se řidiči nezdáli, tak si zde radši vystoupili. Nedá se nic dělat, chceme jet dál. Musíme jít pěšky za město, jelikož na místě, kde jsme, není možné, aby zastavilo auto. Mapy se bez dat celkem špatně načítají, i tak ale zjistíme, že je zde opravdu obrovská čerpací stanice. [2] tip

 

 [2] Takováto obrovská čerpací stanice, kde je třeba navíc McDonald, nebo jiné občerstvení, je opravdu stopařská výhra. Je tu mnoho aut a není nic jednoduššího, než prostě přijít k člověku a slušně se ho zeptat jestli nejede vaším směrem.

 

Zenica
Slunce už je nízko a my zase nejsme ani v půlce bosny…

Po krajnici rychlosilnice se doplazíme k benzínce, abychom zjistili že je zavřená, nikde nikdo a najednou…holky…(stoply si sem z města auto). Je hrozně zvláštní, že když se na tomto závodě s někým loučíte, nevíte vlastně, jestli se uvidíte za 20 minut, nebo třeba za dva dny. Jdeme s Vojtou dál, aby alespoň ony měly šanci odjet. Zanedlouho jim zastavuje jedna z nejluxusnějších Audi RS6 sportline s rakouskou SPZ a my myslíme, že jsme zase nahraní. Nečekali jsme ale, že ho holky přemluví, aby zastavil i nám. Jel totiž sám a co víc, jel až na samý konec Bosny. S pánem jsme si hrozně pokecali, pracoval v severním Rakousku a jeho nadřízený byl nějaký Navrátil z jihu Čech. Jel kousek od hraničního města Brčko, hrozně jsme tam chtěli taky, jenom kvůli tomu jak se to jmenuje. Projíždíme celou Bosnou a pán nás vyhazuje až na Bosensko – Chorvatských hranicích, už je asi 8 večer a na nás padá únava, sedneme si na zem vedle benzínky, večeříme paštiku a máme radost, že jsme alespoň na večer pohromadě. (s Holkami jsme se vlastně téměř vůbec nerozdělili.) Lucka s Davidem jsou blíže ke Slovinsku, protože se domů vydali celkem jiným směrem. Místo kde se ale nacházíme, nevypadá moc přátelsky, samá casina, podivné existence. Já, ochoten to zalomit i ve stoje jsem byl přemluven, že jedeme alespoň přejít hranice a nějak to dopadne. Slova Valerie byla následující „prostě si mezi hraničními přechody někoho stopneme“. No jasně, je skoro 9 hodin a projedou tady asi 2 auta za 20 minut. Tak už podruhé procházíme hranice pěšky, po opuštění Bosny, Valerie sebevědomě zvedá palec a….zastavuje první auto.

Nikdo tomu moc nevěříme, právě nám zastavil prošedivělý starší Chorvat v třídveřovém Renaultu Twingo a kouká na nás jak na uprchlíky. Neumí vůbec anglicky, ale chorvatštině se dá dobře rozumět, a chorvaté taky celkem rozumí češtině. Nasoukáme se tedy všichni 4 s batohy to hoho nejmenšího auta, v kterém jsme za závod jeli a stěží se rozjíždíme. Bere nás k chorvatskému přechodu a ten si přecházíme pěšky, poté nás zase vyzvedává. Přemýšlí, co s námi udělá, nechce nás nechat spát venku. Furt něco plácá o tom, že má jakousi „kůču“ nedaleko, že nás domů vzít nemůže, že by mu to žena asi nedovolila. Zastavujeme v zavřeném motorestu nedaleko první vesnice za hranicemi, kde bydlel a dostáváme energy drinky, které vytahuje ze své tašky. Má takové ty rodičovské pudy, hrozně se mu líbíme, vyndavá z brašny fotky a líčí svůj život. Bavíme se kdo, co studujeme, všechno lámanou chorvato-čestinou. Jelikož si myslel, že jsme v páru, měl hroznou radost z Vojtíka a Val. S úsměvem jim daroval arašídy s tím, že si je mají sníst až po „Kikiriký“. Během rozhovoru přijde nějaký jeho známý, který nás zase obdaruje krabicí s mléčnými řezy. Po rodinné debatě nás odváží k chatové osadě, ukáže nám, kde má tu svojí boudu a dává nám klíč, s tím, že asi nebude pasovat, tak alespoň můžeme spát v klidu venku, na jeho pozemku. Po zkušenosti z minulé noci alespoň schováváme batohy do kůlny, kde jsou alespoň trochu v bezpečí. Loučíme se s tím, že pro nás ráno přijede s hotovou snídaní.

ubytováni na zahradě
Vladimírova zahrada, alespoň tu spíme se svolením majitele