Sarajevo

LCR Den 8. – Jsme okradeni

Ráno mě nachvíli probouzí dělníci, kteří přijíždí pracovat na hřiště. Rychle ale zase zaberu. Najednou nás všechny budí Vojta se slovy: „Doprdele kde mám batoh?“. Rozespalý se otáčím na druhý bok a odpovídám mu, že ho má určitě hozený někde na straně. „Jestli jste mi ho schovali, tak to není prdel,“ říká Vojta nervně. Neschovali. Vojtův batoh se zrcadlovkou, mobilem, penězi a všemi jeho věcmi byl pryč. Zůstala mu jen karimatka a spacák, ve kterém spal. Zvláštní bylo, že zmizel batoh, který byl druhý od kraje, úplně na kraji byl ten můj.

Jako první jsme začali obviňovat dělníky ze stavby. Ti ale po zjištění, o co nám jde, nám chtějí pomoci a ptají se, jestli chceme zavolat policii. To jsme ale úplně nechtěli, jelikož jsme spali jen tak v relativním centru Sarajeva. Což se samozřejmě nesmí. Bylo to asi nejhorší probuzení, jaké jsme mohli mít. Hledali jsme ještě všude okolo, jestli někdo jen neukradl cennosti a nezahodil ho. Po několika minutovém hledání ale nezbývala jiná možnost, než na tu policii stejně jít. Teď už nejde jen o věci, ale hlavně o doklady. Vojta potřebuje pas, jinak se z Bosny nedostane.

Ve chvíli, kdy Vojta vše líčil na místní policii, cinká telefon. Volá nějaká paní. Našla batoh, zhruba pět minut od místa činu. Byla tu malá naděje, že všechno bude zase v pohodě. To by bylo ale moc jednoduché. Batoh se sice našel, ale samozřejmě v něm chyběly všechny peníze, foťák, mobil. Věci celkově asi za 30 tisíc. Na druhou stranu jsme ale rádi, že se Vojta s námi dostane domů, protože doklady naštěstí v batohu zůstaly. Peníze nepotřebujeme, jsme přeci na LowCost race.

Prohlídka rozpadlé bobové dráhy[1], která byla v plánu, musí počkat do dalšího života. Nemáme na ní čas a potřebujeme se za dva a půl dne dostat domů. Uděláme pouze rychlou prohlídku města, koupíme pár suvenýrů, dáme oběd a mizíme odsud. Zase se musíme rozloučit a jet každý svojí cestou. Kde se sejdeme dál, nikdo neví. Počítáme i s možností, že se uvidíme až doma.

 [1] Bude to brzy 36 let, co areály pro zimní olympijské hry v Sarajevu zářily novotou. Skokanské můstky, bobová dráha, lyžařské svahy – místa, kde českoslovenští sportovci posbírali dvě stříbra a čtyři bronzové medaile. Dnes je však olympijský duch pryč, sportoviště jsou opuštěná, zanedbaná a upadají v zapomnění. A přesně proto nás to tam tak táhlo.

Z centra Sarajeva nás jako první bere několik kilometrů voják, od kterého dostávám bosenský odznáček. Dále nás nabírá fotograf. Jede do Zenice fotit holčičí fotbal. Zde se absolutní náhodou setkáváme s holkama z Nymbus 2000, které sedí před obchodem, okolo kterého zrovna procházíme. Jaká to náhoda. Třetí největší město Bosny, ale celkem konec světa. Holkám se řidiči nezdáli, tak si zde radši vystoupily. Nedá se nic dělat, chceme jet dál. Musíme jít pěšky za město, jelikož na místě, kde jsme, je velice riskantní aby zastavilo auto. Mapy se bez dat celkem špatně načítají, i tak ale zjistíme, že je zde opravdu velká čerpací stanice.

 [2] Takováto obrovská čerpací stanice, kde je třeba navíc McDonald, nebo jiné občerstvení, je opravdová stopařská výhra. Je tu mnoho aut a není nic jednoduššího, než prostě přijít k řidiči a slušně se ho zeptat, jestli nejede vaším směrem.

Po krajnici silnice se doplazíme k benzínce, abychom zjistili, že je zavřená a opuštěná. Nikde nikdo a najednou – holky, které si sem z města stoply auto. Je hrozně zvláštní, že když se na tomto závodě s někým loučíte, nevíte vlastně, jestli se uvidíte za 20 minut nebo třeba za dva dny. Jdeme s Vojtou dál, aby alespoň ony měly šanci odjet. Zanedlouho jim zastavuje jedna z nejluxusnějších Audi RS6 Sportline s rakouskou SPZ a my už víme, že jsme zase nahraní. Nečekali jsme ale, že ho holky přemluví, aby zastavil i nám. Jel totiž sám a co víc, jel až na samý konec Bosny.

S pánem jsme si hrozně pokecali, pracoval v severním Rakousku a jeho nadřízený byl nějaký Navrátil z jihu Čech. Jel až k hranicím, k městu Brčko. Hrozně jsme tam chtěli taky. Každý by přece chtěl jet do Brčka ne? Škoda, že nemáme čas. Projíždíme celou Bosnou a pán nás vyhazuje až na bosensko–chorvatských hranicích. Už je asi 8 večer a na nás padá únava. Sedneme si na zem vedle benzínky, večeříme paštiku a máme radost, že jsme alespoň na večer pohromadě. S holkama jsme se vlastně téměř vůbec nerozdělili. Lucka s Davidem jsou blíže ke Slovinsku, protože se domů vydali jiným směrem.

Místo, kde se ale nyní nacházíme, nevypadá moc přátelsky. Samá casina a podivné existence. Já, jelikož jsem se jako jediný objetoval a povídal si 5 hodin s řidičem, zatímco ostatní si pěkně spinkali, jsem byl ochoten to zalomit klidně i ve stoje. Byl jsem ale přemluven, že půjdeme alespoň přejít hranice a nějak to dopadne. Slova Valerie byla následující: „prostě si na hranicích někoho stopneme“. No jasně, je skoro 9 večer a projedou tady asi dvě auta za 20 minut. Tak už podruhé přecházíme hranice pěšky. Opouštíme Bosnu a Valerie sebevědomě zvedá palec. Zastavuje první auto.

Nikdo tomu moc nevěříme, právě nám zastavil prošedivělý starší Chorvat v třídveřovém Renaultu Twingo a kouká na nás jak na uprchlíky. Neumí vůbec anglicky, ale chorvatštině se dá dobře porozumět. On nám rozumí taky vcelku slušně, i když je na to sám. Nasoukáme se tedy všichni čtyři s batohy to toho nejmenšího auta, v kterém jsme za závod jeli. No stěží se rozjíždíme. Bere nás k chorvatskému přechodu, který si přecházíme pěšky, poté nás zase vyzvedává.

Přemýšlí, co s námi udělá, nechce nás nechat spát venku. Furt něco plácá o tom, že má jakousi „kůču“ nedaleko, ale domů nás bohužel vzít nemůže. Dostal by výprask od jeho ženy, což se mu asi moc nezamlouvalo. Zastavujeme v zavřeném motorestu nedaleko první vesnice za hranicemi, kde bydlel a dostáváme energy drinky, které vytahuje ze své tašky. Má takové ty rodičovské pudy, hrozně se mu líbíme, vyndavá z brašny fotky a líčí nám svůj život. Bavíme se, kdo co studujeme, všechno lámanou chorvato-čestinou. Jelikož si myslel, že jsme v páru, měl hroznou radost z Vojtíka a Val. S úsměvem jim daroval arašídy se slovy, že si je mají sníst až po „Kikiriký“.

Během rozhovoru přijde nějaký jeho známý, který nás zase obdaruje krabicí s mléčnými řezy. Po rodinné debatě nás odváží k chatové osadě. Ukáže nám, kde má tu svojí boudu a dává nám klíč s tím, že asi nebude pasovat. Alespoň ale můžeme spát v klidu venku, na jeho pozemku. Po zkušenosti z minulé noci alespoň schováváme batohy do kůlny, kde jsou alespoň trochu v bezpečí. Loučíme se s tím, že pro nás ráno přijede s hotovou snídaní.


Pokud se vám článek líbil, udělejte nám radost a sdílejte ho prosím.

Napsal

Lukáš Táborský

Cestování s sebou nese nespočet zkušeností do budoucího života a je v dnešní době tak jednoduché, že je opravdu hanba necestovat. Člověk pak také pozná sám sebe a zjistí, že život nemá hranice, zjistí, že při výstupu z komfortní zóny, začínají ty pravé zážitky, které vám zůstanou na celý život.