LCR Den 9. – Piknik s Vladimírem

Ráno potěší alespoň rádoby sprcha pomocí kýble a vody ze studni. Vladimír přijíždí, tak jak slíbil. Sice bez snídaně, ale veze nás k motorestu, kde jsme byli minulý večer. Vojtíka s Vali necháváme jako páreček se houpat na houpačkách a s Adél odjíždíme na nákup. Vladimír v obchodě všem vypráví, jak narazil na cestovatele z Československa. Kupuje nám kilo prošuta, švestky, zmrzlinu. Prostě vše na pořádnou snídani. Po společné snídani v trávě a stovkách společných fotek se loučíme a musíme vyrazit dál. Naším dnešním plánem je Budapešť. Chceme se tam zase se všemi sejít a buskovat. Dokonce i s Luckou a Davidem, kteří jsou stále někde u Slovinska, ale chtějí za námi přijet.

Startovali jsme celkem pozdě a z benzínky, kde jsme snídali, se samozřejmě dostaly jako první holky. I po tom co nám zase daly minimálně půlhodinový náskok. My jsme ale jeli naštěstí chvíli po nich. Pán nás vyhodil na křižovatce, kde nic nejezdilo, takže to vypadalo zase beznadějně. Alespoň jsme dostali dvou litrovou Pepsi colu. Po několika minutách nás ale nabral týpek, který jel přesně tam, kam jsme potřebovali. Pracoval někde u armády nebo u policie a rád hrál PC hry, takže jsme měli o čem mluvit.

Mimochodem jsme také předjeli holky, což bylo nevídané. Trochu si s námi zajel a my jsme věděli, že jsme přesně na tom místě, kde chceme být. Není ale vždy všechno tak sluníčkové, jak si můžete myslet. Dvě hodiny stojíme a nic. Krácením dlouhé chvíle jsem byl nakrást pár kukuřic, které by se nám v dobách hladu mohly hodit. Už ani nevím, jak dlouho jsme na tom našem „skvělém“ místě čekali, každopádně jsme nevěřili svým očím.

Zastavil nám ten samý týpek, co nás tu před 2 hodinami vyhodil. Jeli na nějakou párty s kámošem a už v autě nám nabízeli trávu. Odbočovali ale dříve a tak nás vyhodili uprostřed pole. Jelikož jsme věděli, že asi 5 kilometrů před námi jsou holky na benzínce (ano, tak nějak na střídačku se předjíždíme), chtěli jsme se na palec dostat alespoň za nimi. Holky ležely na benzínce pod stromem, totální chill. V kontrastu s nimi jsme my. Hotový z toho, jak nám nikdo nestaví. Samozřejmě z nás měly hroznou prdel. To byla ale karma, z této poslední vesnice před maďarskými hranicemi s benzínkou, se totiž nemohly dostat ani ony.

Čekali jsme asi půl hodiny. Pro mě s Vojtou to bylo naprosto normální, ale ony už byly strašně naštvané. Nakonec nám téměř naráz zastavila dvě auta. Jim týpek s opravdu narvanou Felicií a nám mladý kluk, který nejel daleko, ale chtěli jsme se dostat pryč od holek, aby bylo stopování jednodušší. Moc jsme si ale nepomohli, slunce bylo nízko a my u pole kousek od hranic. Musel nám ze zoufalství zastavit pán, který nás už viděl v minulé vesnici. Furt jsme nechápali, kam vlastně jede. Nakonec jsme zjistili, že jel s námi asi 10 kilometrů na hranice jen proto, aby nás k nim odvezl. Pak se vracel zpátky do vesnice s tím, že jde pít s kamarády.

Obvyklé přecházení hranic pěšky, už žádná novinka. Maďarská vesnice, kde nic tu nic. Dorazíme na benzínku, kde se dáváme do řeči s Čechy, kteří mají bohužel dvoumístné auto a ještě k tomu nabourané. Holky mezitím dojely do prvního velkého města po cestě do Budapešti. Tak chceme alespoň tam. Ptám se lidí jako obvykle a po delší době, když je už skoro tma, pán souhlasí, že nás tam hodí. Ale pojede pomalu, jelikož píchl a nasadil pouze to náhradní malé kolo. Najednou z něj ale vypadne, že jede až do Budapešti.

My samozřejmě nadšením bez sebe nasedáme a nevadí nám, že po dálnici pojede místo 130km/h pouze 80. Budeme v Budapešti a to se počítá. Vojta si pěkně povídá s řidičem a já se trochu prospím. Píše Lucka s Davidem, že jsou taky na cestě do Budapešti, no skvělé! Dneska se opět uvidíme. Oba máme ochotné řidiče, kterým je jedno, kde nás vyhodí. Necháváme se tedy vysadit na hlavním nádraží. Čas příjezdu se liší asi o 5 minut, skvělé načasování.

Vítáme se po dvou dnech, jako kdyby to byl rok. Jdeme si prohlédnout noční město. Cestou souhlasíme, že se nám nechce buskovat ve čtyřech lidech, tak si jdeme s Luckou alespoň vyžebrat do fastfoodu nějaké jídlo. Nakonec je to maso zapečené v lilku s rýží.

U parku je venkovní párty, tančit se dá ale i za plotem. Přeci nebudeme platit vstupné, když je hudba slyšet i venku. Chvíli tančíme a pomalu jdeme nalézt místo k přespání. Míříme do parku Gellért Hill[1] a po chvíli zjišťujeme, že nejsme jediný, kdo zde dnes bude spát. Spousta skvělých míst na spaní už je zabraných buď zdejšími obyvateli bez domova nebo možná také cestovateli.

 [1] Tip – Gellért Hill je kopec, z kterého je krásně vidět na celou Budapešť, je to také veliký park, kde se dá nalézt mnoho míst na přespání.


Pokud se vám článek líbil, udělejte nám radost a sdílejte ho prosím.

Napsal

Lukáš Táborský

Cestování s sebou nese nespočet zkušeností do budoucího života a je v dnešní době tak jednoduché, že je opravdu hanba necestovat. Člověk pak také pozná sám sebe a zjistí, že život nemá hranice, zjistí, že při výstupu z komfortní zóny, začínají ty pravé zážitky, které vám zůstanou na celý život.