Letíme odmů – Den 19.

Přijíždíme do Bombaje brzy ráno. Na nádraží je celkem šrumec a my se snažíme zorientovat v jejich vlakové síti a dostat se hlouběji co centra. Jelikož bychom chtěli na noční přelet alespoň trochu vonět, koupíme na bookingu ubytování za pár korun pár set metrů od letiště. Přijíždíme do centra a trochu pochybujeme o šestém nejlidnatějším městě planety. Není tu ani noha. Všechno je zavřené a slunce už nabírá na síle.

 Bombaj je indické město a se svými 13,3 miliony obyvatel v roce 2004 šesté nejlidnatější na světě. Jeho aglomerace zahrnující i město Nová Bombaj je největší světovou konurbací. Bombaj se nachází na západním pobřeží Indie a je to hlavní město indického státu Maháráštra a největší přístav západního pobřeží

Chceme se nasnídat, ale nemáme kde. V Indii nejsou zrovna ranní ptáčata. Máme z tohoto města totiž celkem respekt a navíc nechceme k snídani žádná pálivá ani jiná překvapení. Počkáme si tedy, až nám otevřou Mcdonalds, kde se nadlábneme. Jdeme sehnat známky. Podle mapy si najdeme nejbližší poštu. Když se blížíme, mapy selhávají a my se spoléháme na místní. Několik lidí nás posílá na podobné místo, my ale stále žádnou poštu nevidíme. Nakonec nám pán téměř před vchodem ukáže prstem na něco, co vypadá jako vjezd do podzemní garáže – a hele pošta!

vchod je za branou vlevo

Vrazíme dovnitř jako divoká voda, najednou se pán sedící u vchodu, probudí z polospánku. Hezky nás vrátí ven, stříkne nám na ruce mýdlo a nad kyblíčkem nám na ruce leje nádobou vodu. Pánovi se omlouváme, zapomněl nás před vstupem upozornit, že zde nahrazuje dezinfekční stojan. Uvnitř si řekneme o známky do Evropy a dostaneme tohle pexeso s hlavou indického prezidenta.

indické známky

Nyní jdeme hledat roušky. Všude narážíme pouze na jednorázové. Několik jich koupíme. Poté ale za podobnou cenu najdeme látkové, rouška za 18 Kč, koupíme si každý asi 4 ať máme alespoň na cestu. Máme totiž nějaké základní instrukce, že by se rouška měla měnit každé 2 hodiny. Snažíme se sehnat i respirátor, ale i když vidím, že ho v obchodě mají, pán mi ho nechce prodat. Později se dozvíme že vláda ho prý zakázala prodávat, aby zbyl pro lidi v nemocnicích. Máme alespoň ty roušky a jelikož v česku jsou vyprodané, je to zajímavý tip na suvenýr, ze země třetího světa.

Dojedeme metrem k našemu ubytování. Abyste ho našli, musíte projít mezi servisem a kuchyní restaurace. Děláme celkem zdlouhavý check-in, jenom kvůli těm pár hodinám co tu strávíme. Dáme si postupně každý sprchu a napíšeme pohledy. Jdeme najít schránku a po cestě se rozloučit s indickým jídlem.

pohledy nakonec dorazili asi za 4 měsíce

Vyzkoušel jsem v Indii asi 4 Tikka masaly, žádná ale nechutnala jako ta, kterou dělají v Písecké indické restauraci. Odcházíme na letiště a po check-inu kupujeme za poslední Rupie dezinfekci na ruce a nějaký ten suvenýr.

Tikka masala a chléb Naan

V letadle se nás zmocňují smíšené pocity. Utíkáme ze země, kde se nás lidé bojí. V zemi kde pohřbívají, myjí se a pijou v jedné řece. O toxikaci podzemní vody a životních podmínkách radši nemluvím. Bojí se, abychom na ně náhodou my bílí cizinci, nekýchli pro ně neznámý virus. Je to šílený paradox.

Utíkáme do naší domoviny, kde jsou zavřené obchody, restaurace, prostě vše. V Indii jsme se opravdu měli tak hezky. Pláže, teplo, levné jídlo a čerstvé džusy…ale jak dlouho? Jediné co na nás doma čeká, je 14 denní karanténa, teploty pod nulou a odříznutí od rodiny. Netušíme totiž s čím máme tu čest a nechceme zbytečně ohrozit naše rodiče a příbuzné.

Přestupujeme na letišti v Dubaji a necháváme si roušky. Navzdory tomu, že nemoc zvaná „corona virus“ je už rozlezlá po celé planetě. Nikdo zde roušky nenosí. Všichni si zde chodí, jako by se nechumelilo. Až tedy na Asiaty, ti mají pro jistotu respirátory, štíty, rukavice a bílé skafandry. To myslím smrtelně vážně! My pro jistotu jdeme s rouškou spát i na těch pár hodin, než budeme mít let z do Prahy. Sledujeme rozpis letů a říkáme si, jaké máme štěstí. Vidíme totiž, že většina letů je opravdu zrušena.

Asi jediná pozitivní věc na tom všem, že letíme dvoupatrovým, čtyřmotorovým airbusem A380 společnosti Emirates. Dostáváme snídani, poté i oběd. Můžeme si dávat alkoholu co hrdlo ráčí.

Po příletu na letiště je realita úplně jiná než ve zprávách. Nikdo nám neměří teplotu, nevyplňujeme žádný papír. Dostaneme jenom informační letáček, že pokud přilétáme z rizikové země, že si máme dát karanténu. V opačném případě si můžeme dělat co chceme.

Péťovi rodiče nám přivezou auto a druhým odjíždějí. Zamáváme na sebe a kluci mě odvezou na byt v Praze. Loučíme se a začíná nám poznávání země, o které jsme si před odletem mysleli, že ji známe.

Napsal

Lukáš Táborský

Cestování s sebou nese nespočet zkušeností do budoucího života a je v dnešní době tak jednoduché, že je opravdu hanba necestovat. Člověk pak také pozná sám sebe a zjistí, že život nemá hranice, zjistí, že při výstupu z komfortní zóny, začínají ty pravé zážitky, které vám zůstanou na celý život.