prvni stopování v maroku

Jak se bude stopovat v Maroku? – Den 2.

Probouzíme se do klidného rána. Ani bychom neřekli, že jsme stále v Marrákeši. Uličkou, kde jsme se večer prodírali rychlostí zahradního šneka nyní probíháme za pár minut na náměstí. Poučeni z cest minulých nelelkujeme a posíláme pohledy hned jak to je možné. Už víme, že nechávat to na poslední chvíli se nevyplácí, protože nejsou k sehnání vždy, když si nějaký turista vzpomene.

Naše první „okradení“ za bílého dne probíhá vcelku nevinně v budově hlavní pošty, přímo na náměstí. Muž, který nám otevírá dveře na naši otázku „Stamps?“ vytahuje z kapsy papírky s hlavou marockého krále a řekne si o 10 DH za jednu. I přes náš špatný ajťácký zrak vidíme, že na známce je napsaná její cena – 9 DH. Nechceme se ale takto po ránu dohadovat se zaměstnancem pošty. Každopádně nechceme hned malovat čerta na zeď, možná je zde přirážka za otevření dveří.

Energii doplňujeme další dávkou z čerstvých pomerančů, tentokrát ve formě „take away“ a probíháme uličkami za město. Trhovci se teprve probouzí, po turistech ani vidu ani slechu. Spoléháme na dokonalost českých ručiček a řídíme se podle Seznam map, které jsou oproti Google/Apple maps mnohonásobně detailnější, co se marockých uliček týče. Nic ale není nejdokonalejší. Zastavujeme na křižovatce, která není ani na mapě a čekáme, jestli aplikace zvládne určit naši polohu.  Netrvá ani pár sekund a sice také rozespalý marocký mladík zbystří a jde nás ochotně zavést na správnou cestu. Nás to nijak nepřekvapuje, každopádně jeho rady, o které se nikdo neprosil, vedou úplně opačným směrem. My ale k jeho smůle víme alespoň směr, kudy chceme jít a máme v sobě ještě dostatek cukru z čerstvých pomerančů. Uděláme tedy pár kliček, pár rychlejších kroků a ztrácíme se mu z dohledu.

 Pro ty, kteří nejsou obeznámeni, místní vám ochotně poradí kudy jít, jdou s vámi, zavedou vás do jejich obchodu, kde si „budete muset“ něco koupit, nebo po vás alespoň budou chtít peníze, za ukázání správné cesty.

Už jsme téměř na konci města a moje touha po dalším ovoci se rozhodne vyzkoušet místní mandarinky. Přicházím tedy k obrovskému vozíku, který přetéká mandarinkami, dostávám sáček a plním ho. Po zvážení jich pán ještě pár přihazuje, vrací mi pytlík a říká něco jako „one dirham“. Dávám mu tedy 1 DH minci s tušením, že jich chce spíš 10. Pán si minci vezme, usměje se hledí si dál své práce. Já naprosto zmatený odcházím s úsměvem a faktem, že jsem právě koupil kilo mandarinek za 2 koruny 30 haléřů.

Procházíme kolem malých kováren, truhláren a připadáme si jako bychom se vrátili o 100 let zpátky v čase. Konečně opouštíme hradby a dostáváme se k benzínce. Píšeme karton „Ouzoud falls“, což jsou vodopády přibližně 170 kilometrů západně od Marrákeše. Čekáme několik minut a už pouhé reakce téměř každého řidiče, který projíždí kolem nás, nám dává nemalé naděje na úspěšný stop.

Po přibližně půl hodině zastavuje mladá muslimka Nora, která jede učit do základní školy nedaleko vodopádů. Anglicky mluví velice dobře a zanedlouho nám vysvětluje, že je v absolutním rozporu s její vírou, aby vezla v autě dva mladé cizí muže, jelikož nemá zatím manžela, ani s námi není v příbuzenském vztahu. Každopádně také upřímně řekla, že je jí to úplně jedno. Po cestě vyzvedáváme její kolegyni a než přijde, koupí také několik pomerančů, abychom si svačinou zkrátili čekání. Jelikož tolik nespěchá, veze nás ještě několik desítek kilometrů za město, kde vyučuje, na křižovatku s benzínkou. Loučíme se, uděláme společnou fotku a vyměníme si kontakty.

Nora s kolegyní učitelkou
Nora s kolegyní učitelkou

Jelikož už je kolem poledne, vyzkoušíme menší oběd v restauraci spojené s čerpací stanicí, na které je kromě nás pouze pár místních a tři starší turisté mluvící francouzsky. Jejich pozornost už jsme si nejspíš získali při focení s dvěma muslimkami a také svými batohy ověšenými pomeranči a mandarinkami. Jsme si téměř jistí, že jedou tam kam my, takže přichází má drzá pusa, vytrénovaná ze závodu Lowcostrace a s ní heslo: „Za zeptání nic nedáš“. Starší paní, která z trojice jediná umí anglicky, se usměje a začne se radit s manželem a dcerou, ale podle jejich úsměvů jsem nám právě zařídil přímý odvoz na vodopády.

Zatímco obědváme výbornou omeletu si náš odvoz dopřává prodloužený odpočinek s jogurtem, který si kvůli nám museli koupit, jelikož se rozhodli na nás počkat. Po cestě se dozvídáme, že jejich dcera má v Maroku hostel a že jsou tu na několikadenní dovolené.

Omeleta k obědu
Omeleta k obědu

My vystupujeme u vstupu na vodopády, oni jedou zaparkovat ke svému hotelu. Přicházíme k vodopádu, který je opravdu obrovský a nádherný. Uděláme pár fotek. Přilepí se na nás pán, který nabízí ubytování dole pod vodopádem. Ze začátku se zdá neodbytný, ale když mu rozumně vysvětlíme, že zde neplánujeme spát, pochopí, s úsměvem se rozloučí a jde zkoušet odchytit jiného turistu, kterému nejspíš naplánuje program na dnešní večer. Scházíme dolů, abychom viděli vodopád také zespodu, když už jsme tu. Po cestě potkáváme pěknou slečnu, nejspíš z Francie, takových je tu plno, Vojtovi se velice líbí, co už se mu ale nelíbí, je její snubní prsten na ruce levé a držící se holčička ruky pravé.

Jsme na místě s vysokým výskytem organizovaných tlup bílé pleti, ozbrojenými svými fotoaparáty. Tyto tlupy většinou přijíždějí v obrovských klimatizovaných autobusech s německou SPZ. Jelikož je ale teprve březen, jejich výskyt je tu ojedinělý. Počkáme tedy, až jejich vůdce mávne deštníkem na ústup a my si budeme moci v klidu vychutnat naše předražené mandarinky za zvuku šumícího vodopádu.

 Aby to nevyznělo, že neuznáváme hromadné skupinové zájezdy. Pro starší lidi je to možná jediný způsob cestování a i my se občas rádi nenápadně vmísíme se svou bílou kůží a fotoaparátem na krku mezi dav, poslechnout si zajímavou historii. V tomto případě ale asi úplně nepotřebujeme slyšet, jak tento vodopád mohl vzniknout.

Čas vyrazit dál. Několik hodin po poledni a náš plán na další cíl není úplně jasný. Zkusíme se dostat skrz hory do města Ouarzazate asi 222 kilometrů a čtyři hodiny cesty podle Mapy.cz. Celkem brnkačka! Nevyhneme se dalším nabídkám ubytování. Každopádně nemáme v plánu si jít ve čtyři odpoledne lehnout. Kdyby nám pánové raději našli karton na stopování. Ten si po několika minutách najdeme sami. Karton ale není takový problém, jako spíše fakt, že všichni turisté už z vodopádů nejspíše odjeli. Za asi 20 minutovou cestu směrem pryč z města kolem nás vlastně neprojelo žádné auto. Máme ale nádherný výhled, je krásně a o rozptýlení se nám starají školáci, kteří se po náročné výuce vracejí domů. Jeden poznatek z poznávání jiných kultur: děvčata se vracejí po jedné straně chodníku a chlapci po té druhé, nikdy nejdou společně.

Projíždí asi páté auto, které má jako první volnou sedačku, no nevadí, on někdo zastaví… a ejhle, auto se pro nás vrací. Nastupujeme k Francouzům a slečna s prstenem a holčičkou na zadní sedačce je nám povědomá. Ano je to pár, který jsme před několika hodinami potkali u vodopádů a možná taky poslední, který odtamtud jel. Pán pracuje u policie a slečna je na mateřské. Necháváme se vyhodit u benzínky, kde jsme se odpoledne ládovali omeletou. Zde už nás dobře znají. S dovolením si ukrademe karton a míříme k silnici, která vede do hor.

Vojta stopuje a já si jdu ulevit za stromky, když mezitím zastavuje úplně první auto, které jede do dalšího menšího města. V autě si za poslechu večerní modlitby užíváme pohledu na postupně se zvedající krajinu. Jelikož neumíme francouzsky ani arabsky, cesta plyne v tichosti. Pán nám pouze oznámí, že z rádia posloucháme korán, kdybychom si náhodou nevšimli. Zastavujeme ve městě a pokoušíme se vysvětlit, že chceme jet do města Ouarzazate. Po několika minutách, při problémech v komunikaci, se pán dívá na stopařku, aby nám ji mohl přepsat, chybí nám tam totiž písmenko. A když už je v tom, napíše nám stopařku i v arabštině.

Ultimátní stopařka v arabštině
Ultimátní stopařka v arabštině

Jdeme za město, je už asi kolem sedmé hodiny a několik pánů nám přichází říct, že autobus do naší destinace už dnes nejede a další s tím, že celkově není moc pravděpodobné, že už tam ještě dnes někdo pojede. Vždy je dobré poslouchat místní s dobrými, proto to tedy balíme, vracíme se do „centra“ a začíná hledání nejlevnějšího ubytování.

To se ale nejevilo jako úplně jednoduchý úkol. Podle Googlu v tomto malém městečku na úpatí hor s počtem přibližně 20 000 obyvatel nebylo vlastně vůbec nic. Reálně tu byly asi dvě kavárny a dva fastfoody na jedné hlavní ulici. Už jsme byly dost unavení, sedli jsme si na schody a čekali, jestli se něco nestane. Měli jsme nutkání, zeptat se místních na ubytování, ale nikdo nám od pohledu nepřišel, že by uměl slovo anglicky. Zoufalé řešení si vyžadovalo zoufalý čin – hotel.

Vlezli jsme do prvního, který jsme zahlédli. Majitel na nás koukal jako na zjevení a my na něj. Nejspíš už dávno zapomněl, jak takový turista vlastně vypadá. Cena 40 DH odpovídala kvalitě. Sprcha…? Po zapnutí vody jsem z nových kachliček spláchl prach a cement – usoudil jsem, že jsem její první uživatel, evropský záchod na tom byl dost podobně. Voda, ačkoli studená, tekla, což jak se brzy dozvíme, nemusí být v Maroku úplně pravidlem.

Pán je velice ochotný a na požádání nám dokonce přináší ložní prádlo. A neptejte se, jestli bylo vyprané. Hodili jsme ho přes (1) 50 let starou postel a chvíli se rozmýšleli, jestli nebude lepší spát radši na zemi. Zde se spacák, který si s sebou ve svém 26 litrovém batůžku vezeme, opravdu hodí. Po zaplacení nějakou chvíli čekáme, než nám přinese peníze na vrácení. Když už to trvá celkem dlouho, s podezřením, že na nás zapomněl, vykouknu na chodbu.

 Nezapomněl, jenom zrovna dostal hroznou chuť se modlit, má na chodbě koberec a mlátí hlavou o zem. Nevadí, počkáme…J Peníze nám každopádně vrátí a přichází i s tipem na výlet. Jelikož jsme se s ním do této doby bavili rozhazováním rukama a pomocí papíru a tužky, přichází s dalším krokem naší vzájemné komunikace. Pouští nám video na YT, kde je nádherná jeskyně jak z Jurského parku a podle jeho slov, se nachází několik kilometrů pešky odsud. Na internetu každopádně nic nenacházíme a neznáme ani přesný název, takže tomu druhý den nevěnujeme velikou pozornost.

Když odcházíme do centra (čti na náves), pán je pryč. Doufáme, že nám to tu nezamkne, než se vrátíme. Už je pozdě, a nejspíš jediná možnost, jak ulovit něco k večeři je v malém fastfoodu, kde je úplně narváno. Menu samozřejmě pouze v arabštině, tak si tedy dáme to, co všichni. Ukážeme na obrázek a jdeme si sednout. Nešlo si nevšimnout, že jsme tu velikou atrakcí. Nás zase uchvátila atmosféra tohoto správného Marockého města. Po dobrém sendviči se ještě zastavíme na náš, už oblíbený, mátový čaj. Vychutnáváme si ho ve společnosti místních za doznívání nočního života.

Napsal

Lukáš Táborský

Cestování s sebou nese nespočet zkušeností do budoucího života a je v dnešní době tak jednoduché, že je opravdu hanba necestovat. Člověk pak také pozná sám sebe a zjistí, že život nemá hranice, zjistí, že při výstupu z komfortní zóny, začínají ty pravé zážitky, které vám zůstanou na celý život.