Míříme na jih – Den 11.

Dnes nás čeká hodně zařizování, začínáme snídaní, poté si jdu sehnat kadeřníka, mezitím si jde Péťa společně s Vojtou zařídit indickou SIMkartu. Nejdříve moc kadeřnictví nenacházím. V jednom mě slečny dokonce i odmítnou, neumějí ani anglicky. V dalším také neumějí anglicky, ale přijmou mě. S malými obavami se pánovi snažím ukázat, jak to chci dlouhé nahoře a jak po stranách. Pán si dává záležet, stříhá mě asi půl hodiny. Výsledek vypadá lépe než když mě stříhá moje kadeřnice v Semilech. Další rozdíl je cena, platil jsem celých 18kč!

Dále si jdeme koupit kalhoty, jelikož moje Ukrajinské se již roztrhali, ale vydrželi několik let! Narazíme na takový indický Maxi-hit. Kalhoty za 100 kč, trička za 50 kč. Nakonec si kalhoty koupí i Petr s Vojtou. Jako vždy kvůli své nesouměrné postavě mám problém s délkou kalhot. V indii ale žádný problém, stačí najít pána se šicím strojem! Po několika minutách nacházíme samotný šlapací šicí stroj, stačí tedy počkat až si nás pán všimne.

Za 20 kč necháváme zkrátit kalhoty. Nyní potřebujeme nějaký repelent, jelikož jsme zjistili, že na Goa, kam máme namířeno, řádí místy malárie. Jako poslední si jdeme najít nějakou obživu a zamíříme do hotelové čtvrti, která zde je kvůli nedalekému letišti. Po ujití asi jednoho kilometru se nacházíme v naprosto jiné v Indii. Bylo to jako se ocitnout v centru Bruselu. Vysoké budovy, drahé hotely, vstupujeme do jakéhosi obchodního centra.

Dáváme si Indii v jakémsi fastfoodu. Péťovo první Indické jídlo téměř za českou cenu a na plastovém tácu. To nejspíš nebylo to, co čekal. Můžeme za to ale my, jelikož jsme po minulých událostech opravdu opatrní. Kvůli tomu je teď i Péťa hodně obezřetný vůči Indickému jídlu. Jídlo nebylo levné, nebylo pálivé a ani chuť nebyla taková jako jsme zvyklí.

Jdeme zpět na hotel skrze podchod pod dálnicí, kde je zase ta správná Indie s krávami žvýkajícími odpadky. Sbalím svých pár švestek a míříme na letiště. Čeká mě můj první vnitrostátní let. Letíme se společností IndiGo asi 2 a půl hodiny. Přilétáme na letiště ve městě Vasco de Gamma – Ano, je pojmenováno po tom portugalském mořeplavci, který jako jeden z prvních plul do Indie. Když o něm čteme nějaké informace na wikipedii, zjistíme, že zemřel na malárii…

Vycházíme z letiště a na nás se slétají Indičtí taxikáři jako vosy na bonbón. Nejsme vůbec překvapeni, tak se lehkým úprkem s úsměvem na tváři odvracíme, abychom se mohli podívat do telefonu na cestu. Samozřejmě máme totiž jako zkušení mazáci, zajištěné ubytování na které se dá dojít pěšky. Ihned nás zarazí, jaké je tady teplo. Máme na sobě kalhoty, které se na severu daly nosit celkem dobře. Je ale 8 večer a venku asi 26 stupňů. Majitel hotelu je pravý hubený Ind, který drží u svého ubytování dlouhou tradici. Z fotek na zdi nám ukazuje svého otce, po kterém ubytování nejspíše zdědil. Poradí nám, kam se jít najíst, což není moc jednoduché, jelikož už je hodně pozdě.

 Dorazíme do asi 500 metrů vzdáleného baru/restaurace. První co nás zarazilo, že jsme neviděli za celé dva týdny takové množství alkoholu. Objednáme si smaženou rýži a pivo. Celkem změna po pobytu na severu. Jak k jídlu, tak k pivu nemáme vysoké očekávání. Je kolem desáté večer a také stále kolem 25 stupňů. Je opravdu znát, že zde na jihu je úplně jiné klima. Větráky se točí, v televizi běží bolywoodské bijáky a nám přistane na stole opravdu dobré a vychlazené pivo kingfisher, které si hrozně vychutnáváme.

Po chvíli dorazí smažená rýže a my nevěříme svým chuťovým buňkám – je skvělá a hlavně téměř nepálí! Konečně nám přijde, že pobyt v Indii nabyde nový rozměr. Spokojeně se vracíme na hotel a po cestě kupujeme vodu v posledním otevřeném krámku. Již podruhé vyfasujeme „pokoj pro 3“ s možností spaní pro 2 osoby (jedna manželská postel), což Indům nejspíš nepřijde vůbec divné. Vytáhneme tedy ze skříně staré matrace, vyklepeme šváby a střihneme si, kdo skončí na zemi.

Napsal

Lukáš Táborský

Cestování s sebou nese nespočet zkušeností do budoucího života a je v dnešní době tak jednoduché, že je opravdu hanba necestovat. Člověk pak také pozná sám sebe a zjistí, že život nemá hranice, zjistí, že při výstupu z komfortní zóny, začínají ty pravé zážitky, které vám zůstanou na celý život.