Moře a plantáže s kořením – Den 12.

Probouzíme se a první co vidíme z okna je slunce, vlastně hned několik sluncí, které jsou ve znamení hákových křížů. Dnes máme v plánu konečně také trochu přírody. Míříme na jednu z nejznámějších plantáží s kořením v okolí. Je 9 hodin a venku už je neskutečné horko. Jdeme pěšky na autobusové nádraží a zde najdeme autobus do většího města Margao. Odsud zase do dalšího města a zde čekáme na poslední spoj. Po vyptávání se místních, policie apod. Autobus prostě nepřijížděl a ani vlastně nám nikdo ani nedokázal říct, jakým má jet směrem. Po asi půl hodině už nám došla trpělivost a zašli jsme za tuktukářem.

 Tuktuky mají alespoň v Delhi pevnou cenu, alespoň Dilí, by mělo mít 10 rupií na kilometr. Na takovou cenu se samozřejmě reálně málokdy dostanene, budete alespoň vědět, o kolik by jste měli ještě smlouvat, nebo jestli to je vůbec nutné.

Od Péťova příjezdu se projíždíme Tuktukem celkem často, ale vlastně proč ne, ve 3 lidech je to opravdu levné. Přijíždíme do lesíka a po několika metrech cesty přijde k boudičce (vstup do „Tropical spice plantation“, u které si koupíme za 400 rupií vstup, který zahrnuje i oběd a welcome drink. Ten se skládal z mixu několika nejléčivějších bylin. Po dopití čaje jsme vytvořili skupinku a šli s průvodkyní. Ta nám postupně ukazovala, na čem roste hřebíček, bobkový list, skořice, muškátový oříšek, nebo třeba bílý pepř.

Při skončení prohlídky jdeme na oběd v ceně. Samozřejmě domácí koření a výběr těch nejlepších papriček. Vše vypadá lákavě, zkusíme od každého něco, mají zde např. omáčku s krevetami. Ta je zrovna asi nejvíce pálivá, už po několika soustech. Zkoušíme to zapít místním pivem… marně. Jsou zde celkem davy turistů, nejvíce asi z Ruska.

Po (ne)najedení jdeme zpátky na místo, kde nás vyhodil tuktuk. Nyní zde už ale žádný nestojí a ani jiná auta. Jdeme tedy pěšky k silnici. Po cestě si všimneme na stromech zvláštních paprik. Vypadá to jako to, co nám ukazovala paní na plantáži. Paprika se zvláštní stopkou? To je přece to kešu.

Po dalších desítkách metrů dojdeme k autobusové zastávce. Autobus by měl přijet do několika minut, mezitím pozorujeme ve stromech zvláštní Makaky.

Přijíždíme zpátky do města Ponda, kde jsme byli ráno. Jdeme hledat směnárnu, když nás odchytí zvláštní pán, má skvělou angličtinu, hrozně se rozpovídá. Je z nás, jakože turistů úplně unešený, že takhle cestujeme po Indii. Vypráví, jak má syna ve stejném věku jako my a po chvíli se chová, jako bychom byli dlouholetí kamarádi. Když nás začne zvát s jeho rodinou na pláž, zdá se nám to trochu podezřelé.  Je s ním i kamarád, který se na Péťu furt culí a nějak podezřele ho pořád chytá za ruku.

 V indii možná i specifičtěji v části Kerala, se muži drží na veřejnosti delší dobu za ruku, objímají se bez toho, aby to bylo nikomu divné.

Raději ho odmítneme, jelikož z něho najednou už nemáme nejlepší pocit. Rozloučíme se a jdeme na autobus do Margaa. Vrátíme se na ubytko a jsme úplně hotový z dnešního horka. Prahneme po tom, zaplavat si v Indickém oceánu – bereme plavky a jdeme na pláž. Zde jsou kluci, co si kopou fotbal a v dáli je vidět zapadající slunce a námořní lodě.

 Po cestě zpět skrze město jdeme vyměnit eura. Ptáme se na směnárnu. Pán se nás ptá, jestli chceme lepší kurz. My souhlasíme a on nás dovede k pánovi do prodejny oblečení. Ten nám prodá rupie samozřejmě načerno. Dále kupujeme repelent na komáry. Zde na jihu je totiž celkem velký výskyt moskytů. Za rok 2007 bylo v oblasti Vasco de Gamma zaznamenáno 10 000 případů malárie.

Hledáme něco k snědku a koukáme na tripadvisor. I zde v Indii překvapivě funguje. Pán u první restaurace vidí naše hladové oči, tak neotálí a nabízí nám všechny druhy masa…ano i podpultové hovězí. Nechceme si ani představit, kde hovězí maso sehnal. Jdeme radši o dům dál a sami si vybereme nějakou restauraci. Já si dávám smaženou rýži s krevetami a jsem nejspokojenější člověk na světě. Asi už nebudu jíst nic jiného.Po večeři jdeme do alkoholshopu. Další neobvyklá věc v Indii. Zde na Goa jsou ale celkem běžné. Kupujeme jediný indický rum, ani nás nepřekvapuje, že je v plastové lahvi, ač tak na první pohled nevypadá. Jsme zpátky na hotelu. Je stále hrozné horko, větrák v pokoji se točí, jako by měl odletět, je ten správný čas zahřát se teplým rumem.

Napsal

Lukáš Táborský

Cestování s sebou nese nespočet zkušeností do budoucího života a je v dnešní době tak jednoduché, že je opravdu hanba necestovat. Člověk pak také pozná sám sebe a zjistí, že život nemá hranice, zjistí, že při výstupu z komfortní zóny, začínají ty pravé zážitky, které vám zůstanou na celý život.