Největší vodopád a obří mravenci – Den 15.

Dnes máme v plánu jet do vnitrozemí a podívat se na jedny z největších vodopádů v Indii.

Ráno si dáváme skvělou snídani králů – vajíčka s výhledem na šumící moře. U toho se z internetu dozvíme, že v česku byl vyhlášen lockdown. Všichni nám píší, ať si užíváme moře, že v ČR je to všechno na nic. My ale zůstáváme realisty a tušíme, že také nebudeme mít pohodu dlouho. Ve světě se totiž sem tam ruší lety a Covid se do Indie taky postupně dostane. Ze srandy promýšlíme, co budeme v Indii dělat. Péťa bude svářet tuktuky, já si koupím notebook a budu něco stříhat.

Jdeme na autobusové nádraží, kde opět vyplňujeme hromady papírů a měří nám teplotu. Nás to ale spíše zdržuje, protože se musíme vyptávat na autobusy jedoucí k nádraží. Odsud jedeme více na jih vlakem do Bhatkalu a poté autobusem k vodopádům Jog fall. Hledali jsme každopádně autobus do většího města blíže k vodopádům. Vlastně jsme vůbec netušili, jestli zde dnes ještě nějaký autobus pojede, a ani jestli bude u vodopádů stavět. Indické autobusy jsou takové hop nebo trop. Nakonec ale autobus najdeme, ale opět nás zdržují doktoři s covidovými papíry. Mají lepší trasování, než máme dnes v ČR tři čtvrtě roku po vypuknutí pandemie.

Ubytování jako vždy řešíme až několik hodin dopředu. Dnes ale trochu narazíme. Hlouběji ve vnitrozemí uprostřed džungle není totiž telefonní signál. Dáváme to za vinu absenci vesnic. Počkáme tedy až dorazíme na místo. Už je tma a pan řidič hlásí Jog falls. Nikde nic, jen pán co nabízí kelímky s nakrájeným ovocem za pár korun. Jelikož jsme několik hodin nejedli a ananas v kelímku je skvělý, kupujeme další. Vůbec nevíme, kde jsme vystoupili, signál totiž stále nemáme, tudíž nám nejde ani mapa. Nakonec zjistíme, že jsme sice vystoupili u vodopádů, ale „město“ jako takové je ještě o kus dál.

Jdeme tedy pešky, ve tmě a podle screenshotu nějakého ubytování z bookingu se ho pokoušíme najít. Když se ptáme lidí na centrum, neumí ani anglicky a přijde nám, že se nás dokonce bojí. Zkoušíme jít dál a dojdeme na místo, kde alespoň svítí světla. Odhadem usoudíme, že to bude „centrum“ respektive střed vesnice. V otevřeném obchodě se už konečně domluvíme a ptáme se na ubytování.

Pán přivede jiného pána, který nás dovede do pokoje. Místnost s točitým větrákem na stropě, 3 spojené postele a přes ně jako vždy, nevyprané deky. Po jedné z dek najednou přeběhne obrovský mravenec. Ukážu na něj, pán ho smete na zem, zašlápne, kopne pod postel a podíváme se na nás s tázavým pohledem jakože „Jaký mravenec, kde?“ My se začneme hlasitě smát tomuto až absurdnímu hereckému výkonu. Tohle ubytování ale není vůbec k smíchu. Cena je také dost napálená, ale po kratší debatě kývneme a ubytování přijmeme, nemáme totiž na výběr. Snídani pro jistotu odmítáme, nechceme myslet na to, co nám po ní přeběhlo.

Jsme celkem hladoví, ale jsme si jisti, že „normální“ večeři, v tomto městě neseženeme. Dojdeme 10 metrů k poslední otevřené „restauraci“ a objednáme si smaženou rýži se zeleninou. Po několika minutách za námi dojde pán a se strachem a vážností v očích se nás zeptá „Nemáte náhodou ten coronavirus, že ne?!“

Ujistíme ho, že opravdu ne, přisedne si a dá se s námi do řeči. Nabídne nám i alkohol, který prý dokáže sehnat. Jsme zde v pralese v jedné z několika vesnic celkem atrakcí. Koukáme, že sleduje zprávy na internetu a poprosíme ho o hotspot, abychom mohli alespoň dát vědět domů a rezervovat si ubytování v Kolluru, odkud máme v plánu jít následující den na trek.

Po asi 45 minutovém čekání, nám donesou suchou uvařenou rýži. Je v ní jen koření, pár kousků zeleniny a hlavně kousky zelené papriky. Jídlo zase překonává hranice pálivosti a po dvou soustech mi teče voda z nosu, očí i uší. Snažíme se to překonat, ale po chvíli nás berou křeče do břicha. S rozkurveným žaludkem odcházíme spát a shodneme se, že bychom udělali daleko lépe, kdybychom šli spát hladoví.

Napsal

Lukáš Táborský

Cestování s sebou nese nespočet zkušeností do budoucího života a je v dnešní době tak jednoduché, že je opravdu hanba necestovat. Člověk pak také pozná sám sebe a zjistí, že život nemá hranice, zjistí, že při výstupu z komfortní zóny, začínají ty pravé zážitky, které vám zůstanou na celý život.