Poprvé u Atlantského oceánu – Den 10.

Dnešní ráno jsme se dostali za město úplně přesně tak, jak jsme chtěli. Už se v těch autobusech zlepšujeme. Stopování se nám ale moc nedaří, a navíc se zde dusíme plyny z okolních dopravních prostředků. Technická kontrola se v Maroku nejspíš neřeší a měření emisí už vůbec ne. Postupně se posouváme pěšky dál a dál za město. Nakonec zastaví dva kluci, kteří nás hodí téměř na půl cesty. Zde jsme si sotva došli na záchod a po chvíli zastavuje starší německý pár s vypůjčeným autem. Jak už dávno víme, v Německu většina lidí, včetně těch starších, mluví perfektně anglicky. Jedeme krásnou krajinou, když v tom naši konverzaci přeruší…kozy!

Kozy na Argánii trnité
Kozy na Argánii trnité

 Arganový olej je dnes ceněn v kosmetickém i farmaceutickém průmyslu. Ne nadarmo se mu říká také marocké zlato. A co má společného s kozami? Inu tahle zvířata a argánie tvoří nerozlučný pár. Aby totiž semena této trnité krásky vyklíčila, musí projít trávicím traktem koz. A kozám to nevadí, plody argánie (vzhledem připomínající olivy) jim docela chutnají a neváhají za nimi proto vyšplhat až vysoko do koruny. Argánie trnitá (Sideroxylon spinosum, syn. Argania spinosa) alias dvojčet trnitý je velmi odolný strom. Nevadí jí vysoké pouštní teploty ani nedostatek vláhy. Ovšem daří se jí pouze v Maroku, pokusy o její cílené pěstování všude jinde víceméně ztroskotaly. Argánové stromy jsou posvátné (a mimo jiné chráněné také patronátem UNESCO), takže jediný, kdo po nich musí šplhat, jsou právě kozy. A to navíc jen v době dozrávání plodů Ovšem u stromu, u kterého jsme zastavili my, byli pastevci a žádali o peníze, tudíž to byl jeden z těch stromů, na který dávají pastevci kozy kvůli turistům. Ono už fakt, že jsou kozy na jediném stromu, takto blízko silnice, je trochu podezřelé.

Po cestě se zastavujeme ve vesnici před Essaouirou a jdeme do náhodné restaurace. Po cestě jsme totiž naznačili, že jídlo v těchto restauracích „pro místní“ nám přijde nejvíce chutné a je zároveň nejlevnější. Po chvíli odmítání jsme se teda nechali na oběd pozvat. Konečně taky přišel čas na důstojnější konverzaci, než pouze odkud jsme a kam jedeme. Po příjezdu do Essaouiry si sedneme k moři a vybíráme hostel. Městečko je klidné, sem tam nějací turisté. Možná proto, že před chvíli pršelo. Hostel v medíně s originálním názvem „Seagull“ s přístupem na střechu a krásným výhledem byl jasná volba. Racků (seagull) zde bylo opravdu mnoho.

Procházíme město a zjišťujeme, že zde jsou o něco vyšší ceny, než na které jsme v Maroku zvyklí. Nejspíše kvůli turistům. Projdeme uličky křížem krážem, navštěvujeme také městské hradby s děly. Místo má stejně jako většina Maroka atmosféru zastaveného času o desítky let zpátky. Sem tam nám zase zaprší, tak se vždy někde schováme a obdivujeme alespoň další originální nápad s pomalováním taxi, zde jsou modrobílé – tak, jako celé město.

Po dešti dostáváme nápad, zkusit se podívat do přístavu. To se k večeru zároveň proměnilo v jeden z největších trhů s rybami. Kdybychom se v nich vyznali, koupili bychom si nějakou. Zapadající slunce pod mraky, kaluže a rackové peroucí se o zbytky vyvrhnutých ryb nádherně dotvářely atmosféru pravého rybářského přístavu. Po chvíli jsme si všimli, že zde nejsme jediní turisté, byl tu i jakýsi asijský zájezd. Následovali jsme je tedy na zídku, odkud byl krásně vidět západ slunce i celý přístav.

Večer se procházíme centrem a najednou na nás huláká pán, ať jdeme na jeho polévku, že je levná. Když jsme viděli, že malinká restaurace je plná místních, souhlasili jsme. Ještě zde dělali jakési palačinky, kterým jsme také neodolali. Koukáme tedy s místními v televizi na fotbal, máme polévku za 10 Kč, palačinku za 8 Kč a čaj za 5 Kč.

Napsal

Lukáš Táborský

Cestování s sebou nese nespočet zkušeností do budoucího života a je v dnešní době tak jednoduché, že je opravdu hanba necestovat. Člověk pak také pozná sám sebe a zjistí, že život nemá hranice, zjistí, že při výstupu z komfortní zóny, začínají ty pravé zážitky, které vám zůstanou na celý život.