Poslední koupání – Den 18.

Je to tady, musíme opustit krásné západní pobřeží. Po probuzení přijde uvědomění, že naše dny v Indii jsou sečteny. Na dnešek máme koupený vlak no Bombaye, odkud nám následující večer letí letadlo přes Emiráty do Prahy. Možná jedna z posledních možností se dostat z Indie. Jelikož vlak jede až odpoledne, pokusíme si užít dnešní den na maximum.

Snídáme na předzahrádce hostelu a pozorujeme přicházející vyčerpané a zpocené turisty, které očividně také nechtějí nikde ubytovat. Vypadají, že možná nespali celou noc. My jdeme do města sehnat pohledy, nějaké suvenýry a užít si poslední koupel v moři. Po cestě si ještě dáme snídáno/oběd, v podniku, kde král má 5 dcer. Pohledy kupujeme v jakési galanterii, nejsou nijak hezké, ale pohledy to jsou. Pro jistotu koupíme i pro každého roušku v lékárně. Necháváme si naposled omývat chodidla indickým oceánem a v dáli vyhlížíme Českou republiku.

musíme domů

Koupíme poslední papáju a vracíme se na ubytování. Náš holandský přítel je jako vyměněný. Nervózně přechází z místa na místo s telefonem u ucha a kouše si u toho nehty. Když nás zmerčí ihned nám oznámí: „Policie odvedla majitele hostelu“. Nejspíš už mu to všechno došlo, snaží se totiž dovolat na holandskou ambasádu. Dnes už jsou totiž všechny lety do Holandska zrušeny. Kdyby ji koupil včera s námi, mohl si teď s nohami nahoře vychutnávat čerstvou papáju.

To však neděláme ani my. Informace o majiteli hostelu nás dost znepokojila – je nejvyšší čas zmizet. Rychle sbíráme vyprané prádlo, házíme do batohu, smýváme ze sebe sůl z moře a mizíme pryč. Rozhodně nemáme čas čekat na příjezd policie a ani si nechceme představovat, co by se dělo. Zda-li je do našeho asijského zachránce a majitele hostelu pouštěna elektřina, nebo je už zakopán 3 metry pod zemí – Nevíme!

Čekáme na zastávce a pozorujeme krávu, která chytře otáčí odpadkové koše, aby se z nich mohla najíst. Jako kdyby ty koše už pro to byli připravené. Nasedáme od vlaku, kde už má většina lidí šátky přes obličej. To se nám také nedaří v česku ještě dnes. Nasadíme si tedy také roušky. Místenky máme u rodiny s dítětem. Když přijde čas na svačinu, začneme si mýt ruce disinfekčním gelem. Jejich vytřeštěné oči mluví za vše, zase se nás bojí. Po chvíli si i „nenápadně“ odsednou. Máme lůžkový vlak druhé třídy, sklopíme sedačky a jdeme si lehnout. Kluci se drápou do třetího patra, níže spát nechtěli, tak ať si užijí točící se větrák u hlavy. Pozorujeme z okénka západ slunce a stále přemýšlíme nad tím, jak se nám ze dne na den tento výlet obrátil naruby.

Všichni spíme, je asi kolem druhé hodiny ranní. Najednou je slyšet strašlivý křik ženy, jako když jí někdo vraždí. Samozřejmě vlak stál, takže byl strach už jen z té pofidérní stanice. V tom někdo začal běhat po vagónu, takže další stopa k tomu, že se schyluje k problému. Tak jsme se jen zabořili do dek, aby nebylo vidět, že jsme cizinci a nebyli terčem.

Tuhle noční bojovku mi vyprávěli ráno kluci, já totiž celý večer spal jako zabitý.

Napsal

Lukáš Táborský

Cestování s sebou nese nespočet zkušeností do budoucího života a je v dnešní době tak jednoduché, že je opravdu hanba necestovat. Člověk pak také pozná sám sebe a zjistí, že život nemá hranice, zjistí, že při výstupu z komfortní zóny, začínají ty pravé zážitky, které vám zůstanou na celý život.