Poslední stopování v Maroku – Den 11.

Ráno se probouzíme brzy, s plánem vykoupat se poprvé v životě v oceánu, v Atlantiku. Voda byla sice studená, ona prý ale ani v létě není o moc teplejší. Každopádně jeden z našich cestovatelských snů splněn. Dále se jdeme fotit na obrovský kámen, který je před hradbami. Když z něj slézá Vojta, málem ho přílivová vlna utopí. Sedíme kousek od kamene a vychutnáváme si nádherný zvuk šumu, který vytváří tříštící se vlny o kameny na pobřeží. V tu chvíli k nám nepozorovaně přichází muž v otrhaných šatech s tím, že jsme se fotili na jeho kameni a že by tedy bylo dobré mu zaplatit. Chtěl asi 2 € a ujišťuje nás, že nám dá v přístavu i vstupenku. My ho ale zvládáme v klidu ignorovat. Francouzský turista mu ale bohužel peníze dává, to se pak nikdo nemůže divit, že to tito lidé zkouší.

Podle tipů od Tomáše si jdeme na tržnici s rybami vybrat něco k obědu. Je tu s námi jako náhodou, také český zájezd, a tak se k nim alespoň na chvíli vmísíme. Zkusíme nějakou náhodnou rybu a několik krevet. Pán se s námi ještě ochotně vyfotí a dává nám do ruky velikou rybu. Nákup předávají ihned do vedlejší restaurace, kde nám ryby ogrilují a přidají chléb a olivy. Celkem nás to každého vyšlo asi na +- 100 Kč. Je čas odjet zpátky do Marrákeše, město je naštěstí malé, takže za něj zvládneme dojít pěšky.

Vytahujeme stopařku, na které máme napsáno „Chicha“, jakožto začátek názvu města na půli cesty. Policisté, kteří zde za městem provádějí kontrolu, si nás najednou zavolají. Nejdřív máme strach, že se zde stopovat nesmí. Naštěstí z nich ale vypadlo, že náš nápis, by mohl evokovat to, že zde prodáváme marihuanu, tak ať tam radši dopíšeme zbytek názvu. Po několika minutách zastavuje mladý německý pár v malém autě, a pospíchají na letiště do Marrákeše. Máme už takový zvláštní pocit, bylo to totiž naposledy, co zde v Maroku stopujeme.

Po příjezdu na okraj Marrákeše potřebovali ještě dotankovat auto po takovou úroveň, jaká byla, když si auto půjčili. Obsluha zdejších čerpacích stanic vám auto tankuje sama, a jelikož mladí Němci už zde byli nějaký ten den, vysvětloval klučina obsluze, že chce natankovat pouze 5 litrů a nic víc. Řekl mu to asi v pěti jazycích, a ještě s ním počítal na prstech. Já byl mezitím na záchodě.

No, co myslíte, že se stalo? Když jsem se vrátil, hádka už byla v plném proudu. Obsluha samozřejmě natankovala plnou nádrž. Samozřejmě dobře věděla, že auto je z půjčovny a že lidé nechtějí tankovat přebytečný benzín do aut, které za chvíli vracejí. Pár byl ale neodbytný, kluk jim řekl, že jim ty peníze navíc prostě nedá, ať si benzín klidně vysají zpátky. Když už se zde sešla téměř celá benzínka a viděli, že tito dva jsou neodbytní, nechali je zaplatit oněch pět litrů a mohli jsme odjet.

Necháváme se vyhodit u letiště a odjíždíme do centra stejným autobusem jako při příletu. Dostat se zpátky bylo tedy jednoduší, než jsme čekali. Dnes jsme ubytovaní ve stejném hostelu jako při příletu před 11 dny. Už jsme se moc těšili na pomerančový džus a na naší oblíbenou restauraci na náměstí s výborným čajem. Potřetí v Marrákeši, už se tu cítíme jako doma, furt nám zde zbývalo ale několik míst k objevování. Večer patřil hlavně nákupu suvenýrů. Hledal jsem dlouho, ale nakonec se vyplatilo a našel jsem paní, která prodávala krásné ručně vyráběné náramky. Po cestě na hostel jsme narazili na věc, která byla dokonce lepší než pomerančové džusy na náměstí – ovocné smoothies, kterých se opravdu dalo najíst.

Ovocné smoothie za 12 Kč
Ovocné smoothie za 12 Kč

Napsal

Lukáš Táborský

Cestování s sebou nese nespočet zkušeností do budoucího života a je v dnešní době tak jednoduché, že je opravdu hanba necestovat. Člověk pak také pozná sám sebe a zjistí, že život nemá hranice, zjistí, že při výstupu z komfortní zóny, začínají ty pravé zážitky, které vám zůstanou na celý život.