Přes mokřady až na policejní stanici – Den 16.

Zase se až druhý den ráno dozvídáme, kam jsme to vlastně dorazili. Vesnice vypadá za světla úplně jinak. Jdeme k vodopádu, kvůli kterému jsme sem přijeli. Vstup do chráněného areálu je asi 10 metrů od místa, kde nás vyhodil minulý večer autobus. Platíme tři koruny za vstup do rezervace. Nikde nikdo, je brzy ráno a před námi se objeví neskutečně vysoký vodopád. Vodopád sice není takový jako na fotkách. Není totiž období dešťů. Kdyby byl, vypadal by asi takto –

Abychom byli blíže, musíme sestoupat asi 200 metrů. Vodopád je fakt nádherný, jen by v něm mohlo být více vody. Při pomyšlení, že musíme jít i zpátky nahoru, se mi chce skoro brečet. Sluníčko se už zase pěkně rozohnilo. Když se doplazíme nahoru, můžu triko ždímat.

 Jog falls jsou vodopády na řece Šaravatí v indickém státě Karnátaka. Řeka zde 29 km před ústím do moře prudce padá ze stěn pohoří Západní Ghát. Vodopády jsou 253 metrů vysoké, což z nich činí druhé nejvyšší nepřerušované vodopády v Indii. Džók se skládá ze čtyř vodopádů: Raja, Rani, Roarer a Rocket. K vyhlídce na vodopády se dá dostat po schodišti se 1400 schody.

Vracíme se na ubytování a zjišťujeme, že cestu do Kolluru, musíme udělat hrozně složitě. Zase by mohla být moc hezká, čas máme, tak jdeme do toho. Zeptáme se na autobus, který by nám měl stavět před ubytováním. Máme ještě trochu času. Jdeme sehnat ovoce k snídani, kterou si dáme v palmové zahradě, která je součástí našeho „hotelového“ komplexu. Při čekání na autobus ještě stihneme obdivovat zbrusu nový tuktuk. Nový stojí v přepočtu asi 70 tisíc Kč. Jedeme do města Sagar zase s tím, že nevíme, zdali se dostaneme nějakým způsobem do Kolluru.

V Sagaru nás přes několik marných snah, někdo nasměruje na „dálkové autobusy“ Najdeme ten správný a jedeme. Po cestě několikrát zastavujeme. Poprvé na čaj, když čekáme na další autobus. Poté na oběd, holt řidiči zde mají svá privilegia. Dostáváme se do vesniček, kde si ani neobjednáme vodu, nikdo zde totiž neumí anglicky. Komunikace se tedy vrací do doby kamenné. Po několika hodinách dojedeme k vodě, silnice zde končí. Nevíme, co se bude dít, ale po chvíli vidíme přijíždět loď.

Projíždíme skrze přírodní rezervaci, jejíž středem jsou rozsáhlé „mokřady“. Již se zde staví most, vzhledem k rychlosti výstavby v Indii, bychom se za několik generací mohli dočkat urychlení trasy ze Sagaru do Kolluru o více než hodinu.

Po několika hodinách konečně přijíždíme do Kolluru. Signál máme stále mizerný. Najednou mi na bookingu přijde zpráva, že naše ubytování bylo zrušeno. Nevíme, co se děje. Vystupujeme u centra města a podle screenshotu hledáme rezervované ubytování. Probíhají zde jakési oslavy a celá ulice je tedy zablokovaná.  Rádi bychom se zúčastnili, jsme ale unaveni a jdeme zjistit, co se stalo s naším ubytováním.

Nejprve narazíme na ubytování, kde je několik Indů, tam nás ale nasměrují k domu, který střeží velký pes, kterého se bojím i já. Kluci mě tedy pověří, abych šel zjistit co se děje. Když už majitelka přijde, vysvětlí i, že nás podle jakési vyhlášky o opatření coronavirem nemůže ubytovat jelikož jsme turisté a ona poskytuje soukromé ubytování. Nasměruje nás do hotelu, který by nás rozhodně ubytovat měl.

Přijdeme do hotelu, který vypadá dost opuštěně. U vchodu je dokonce cedule, že vzhledem k aktuální situaci turisty ubytovat nelze a pán na recepci nám to dokonce potvrdí. Nám už dochází, že tohle bude veliký problém. Jdeme zpátky k domu střežené psem s tím, že nás nechtějí vzít ani v hotelu. Zkouším se s ní nějak domluvit, slečna se mě zase snaží jakkoli odbýt.

Jdeme to zkusit do dalšího hotelu, tam je slečna o něco ochotnější. My už úplně vyčerpaní, prosíme o ubytování nebo alespoň sprchu. Ona nám zase nemůže pomoct, ale poradí nám, ať to zkusíme na policejní stanici. Už je nám vše jedno, bez povšimnutí přicházíme na policejní stanici. Nikde nikdo a v rohu je opřená brokovnice, kterou bychom si klidně mohli vzít. Až když se začneme dožadovat pozornosti, přijde strážník a udiveně na nás kouká, vysvětlíme mu situaci a on si nás odvede k sobě do kanceláře.

Po vysvětlení naší prekérní situace nám sdělí, že vláda žádné nařízení neubytovávat cizince nevydala. Očividně mu to celé přijde vtipné, s úsměvem začne obvolávat hotely a zařizovat nám ubytování. My už jsme tak unaveni, že bychom si lehli i na zem u něj v kanceláři. Po několika minutách nám domluví ubytování v jednom z možná nejlepších hotelů ve městě. Řekli jsme mu, kolik nás mělo stát minulé ubytování a že máme i omezený rozpočet. Usmlouval nám tedy i nižší cenu.

Zase jsme dostali pokoj s velkou manželskou postelí. Naštěstí nám ale přinesou další matraci a ručník. Dáme si sprchu a jdeme sehnat jídlo. Dáváme si smažené nudle a k tomu něco ostřejšího – ovocný fresh. Opíjíme se džusy a dobře víme, že tenhle výlet je u konce. Konečně máme přístup k internetu a dozvídáme se, co se děje ve světě. Ukrajina kompletně zrušila transfer přes hlavní letiště Boryspol. Náš let je tímto zrušen a my netušíme, co se s tím dá dělat. Letenku do ČR tedy nemáme, víme ale, že musíme co nejdříve odletět.

Napsal

Lukáš Táborský

Cestování s sebou nese nespočet zkušeností do budoucího života a je v dnešní době tak jednoduché, že je opravdu hanba necestovat. Člověk pak také pozná sám sebe a zjistí, že život nemá hranice, zjistí, že při výstupu z komfortní zóny, začínají ty pravé zážitky, které vám zůstanou na celý život.