sahara

Sahara je blízko – Den 5.

Budík zvoní v 7 hodin, jelikož tušíme, že uvidíme překrásný východ slunce. A nemýlíme se. Vylezu na střechu, měsíc ještě hodně září a v dáli už se sluníčko připravuje vykouknout. To ale není to jediné, konečně vidíme, kam jsme to vlastně včera stopnutým autobusem dorazili. Do nejkrásnější oázy v Maroku.

Výhled ze střechy hostelu
Výhled ze střechy hostelu

Dnes máme v plánu dostopovat na místo, na které se asi nejvíc oba těšíme – do Saharské pouště. Minulý den jsme se ale po cestě dozvěděli, že nejen toto město je krásné. Nedaleko se nachází také jakýsi kaňon, který vypadá jako malý Grand Canyon. Ochotný majitel hostelu nám ještě před odchodem poradí, že asi nejlepší bude vzít si sdílení taxi, které stojí asi 40 Kč pro každého (byla to cesta asi 12 kilometrů). Jdeme nakoupit snídani a ani nás nepřekvapuje, že se zde zase najde člověk, který má potřebu vám s výběrem snídaně poradit. Stačí udělat pár kliček a setřásli jsme ho. Nebo možná sám pochopil, že si dokážeme jogurt koupit sami. Našli jsme ale také i něco lepšího, pekárnu! Sladké šneky a podobné věci, které u nás seženete za 10-20 Kč stojí zde asi 2-4 Kč.

Po snídani jdeme na parkoviště s taxi. Překvapivě se na nás nesnesli taxikáři jako mouchy, jak už je u nás občas zvykem, bylo asi ještě moc brzy ráno. Jdeme za pánem v reflexní vestě, který tomu zde nejspíš šéfoval. Stačilo mu říct, kam chceme a on už nás nasměroval ke správnému taxikáři. Ten nás chtěl vzít samozřejmě hned, to bychom ale zaplatili nesmyslné peníze. Nejdříve to vypadalo, že na další čtyři cestující budeme čekat století, jelikož na parkovišti bylo takhle brzy úplně mrtvo. Během několika minut se ale lidé objevili a my byli na cestě. U kaňonu nebylo mnoho turistů, ale na skále už lezli velké skupiny horolezců. Nějak nás nenapadlo, jaká může být v kaňonu zima. Ano, opravdu veliká, navíc tam i pořádně fouká. Tričko, mikina, bunda a furt to bylo málo.

 Sdílené taxi, které využívá mnoho místních. Částka za svezení se počítá za celé taxi, když chcete jet sami, zaplatíte plnou částku. Takto samozřejmě místní nejezdí, taxikář většinou čeká, až se zaplní celé auto (mají většinou Dacia Lodgy, které je 7místné)

Stejně jako u jeskyně Iminifri nedaleko Demnate, objevujeme jedno z míst, o kterém jsme vůbec nevěděli, že existuje. O to větší to bylo pro nás překvapení a o to větší jsme měli z tohoto kaňonu radost. Silnice vedla podél řeky přímo skrze kaňon, prošli jsme ho tedy na druhou stranu a před námi se objevily vrásčité skály. Jako v Arizoně.

Jedna z menších nevýhod našeho neplánování bylo, že kdybychom věděli, že zde jsou treky v horách, zkusili bychom si zde naplánovat o den navíc. Tak tedy pouze prohlédneme okolí a uděláme pár fotek. Zkoušíme najít nějaké exotické zvíře pod kameny, bohužel je na ně ještě moc zima. Pěkná ochutnávka Ameriky, ale do pouště nám zbývá něco přes 270 kilometrů, jedeme dál. Moc aut ke stopnutí tu tedy není. Takže, jak už je mým zvykem, jdu se zeptat mladého páru, který je zrovna na odjezdu. Když zastavují v následující vesnici a jdou vrátit ferratové sety, zachvátí nás menší smutek. „Oni tu mají i ferraty? Tak to jsme fakt měli vědět :/“. Po cestě si ještě máme možnost prohlédnout oázu pěkně z výšky.

Tinghir z výšky
Tinghir z výšky

Jdeme stopovat na most, přes který vede hlavní tah z města Tinghiru. Je to jedno z těch míst, kde je tak krásný výhled, že byste tu mohli stopovat klidně dvě hodiny a vůbec vám to nebude vadit. Pohled na vyschlá koryta řek, kde zemědělci cosi pěstovali a nosili to v nůších na zádech. Rozkvetlé růžové stromy, palmy a v pozadí nekonečné kopce, nádhera. Ono se nám to přání celkem vlastně splnilo, stáli jsme tu možná hodinu, zase jsme si totiž napsali na ceduli město, které je prostě strašně daleko.

Není divu, že tam nikdo nechce jet. Ani žádné auto s turisty zde neprojelo a náklaďák naložený senem do pouště asi nepojede. Když projíždí karavan s německou SPZ, říkáme si, že výhled sice dobrý, ale mohli bychom se už někam posunout. Němci ale zklamali, snaží se nám naznačit, že se nejspíš nevejdeme a jedou. Jelikož už ale ze zvyku koukám, jestli náhodou opravdu někdo nezastavil, tak si všimnu, že karavan pomalu couvá k nám.

Další pár Němců, který prostě vzal větší auto a vyrazil na výlet. Místo se pro nás také nakonec našlo, když jsme trochu urovnali jejich hromadu věcí. Dojeli jsme s nimi až do města Meski, ve kterém se měl nacházet jakýsi pramen. Ten nás ale moc nezajímal. Nás spíš zajímalo naše kručení v břiše. Městečko bylo sice veliké asi jako Václavské náměstí, ale i přes to se tu nějaké občerstvení našlo. No a jak jinak, našel se tu i angažovaný pán, který nám byl ochotný se vším poradit. S s výběrem toho jediného čaje, který se v Maroku pije a sendviče, který byl asi taky jediný produkt tohoto kiosku. Vojta si odskočil na záchod, a když byl pryč asi 10 minut, už jsem téměř vyhlásil pátrání. A najednou přišel s tagelmustem na hlavě.

Malý berber
Malý berber

Pán z toho měl hroznou radost a řekl mi, že se mám za ním zastavit také. Pán zde provozoval ubytování a na recepci měl hromadu fotek s turisty, kterým tento „turban“ uvázal. Nechal jsem si ho tedy uvázat také a vrátil jsem se zpátky za Vojtou. Navzájem jsme se vyfotily a turbany si oba sundali, věděli jsme totiž, jaký je pánův záměr. Ten k nám přišel a začal se vyptávat, kdo z nás je šéf a kdo kamarád. Nejdřív jsme nechápali a pak nám došlo, že si potřebuje určit člověka, se kterým bude smlouvat o ceně turbanu. Dokonce si přinesl papír a tužku. Zprvu když viděl náš nezájem, škrtnul nějakou předem napsanou cenu, kterou nejspíš používal na turisty z Německa.

Pán ale k našemu překvapení celkem rychle pochopil, že s námi nehne, šátky si vzal a s úsměvem odešel. Poté ještě prohodil, že jede se „svými“ turisty také do Merzougy, ale že už pro nás bohužel nemá místo. Dojedli jsme sendvič, vypili čaj a řekli si, kolik jsme za svačinu ochotni zaplatit v případě, že nás, jako bývá zvykem, budou chtít natáhnout. Ceník samozřejmě neexistoval, my ale po pěti a půl dnech v Maroku už máme vytrénovaný odhad a přesně jsme se trefily do ceny asi 40 dirhamů za dva sendviče a velký čaj.

Velký berber
Velký berber

Stojíme u silnice pár minut, když projíždí pan obchodník se svou družinou turistů a s úsměvem nám mává. To nás utvrdilo v tom, že lidé vás budou mít rádi, i když jim překazíte jejich obchodní plány. Netrvalo dlouho a zastavuje francouzský karavan. Jsme udiveni, Francouzi s karavany si většinou bouchají na čelo, že v karavanu přeci není víc sedaček než dvě vepředu, tak jak by nás asi mohli vzít.

Odemknou se zadní dveře a my vcházíme do úplné školky. Holčička, přibližně 5 let, kluk asi 3 roky a poslední klučina ještě v sedačce a těžko říct, zda už vůbec chodil. Jak už to tak bývá, mnoho Francouzů nemluví anglicky. Ono se ale říká, že když se chce… A pak tu taky samo sebou máme naše chytré telefony. Vojta seděl na místě spolujezdce vedle řidiče – hlavy rodiny. Já seděl u stolku, kde maminka zrovna učila dvě nejstarší děti psát.

Připadali jsme si, jako bychom se na těch několik desítek minut stali taky členy jejich rodiny. Pro mě asi nebylo nic jednoduššího, než na stolku rozbalit automapu a ukázat jim, jaký kus Maroka už jsme zvládli prostopovat.  Maminka mi zase zvládla vysvětlit, že už jsou dva měsíce na cestě a jedou z Francie, hezky pomalu. Taky mi na mapě ukázala, co vše zvládli navštívit. Pak jsem se také ze zvědavosti zvládl dozvědět, že oba jsou řidiči kamionu a na cestu si tak vydělali dopředu.

Rodinko, zastavujeme a jdeme se podívat na dinosaury. „Jupííí!“, zvolaly děti. My jsme tedy na návštěvu fosilií tak moc zvědaví nebyli. Sás zajímala poušť, která už byla od nás vzdálena pouhých 50 kilometrů. Ale jelikož tato silnice v naší cílové destinaci, Merzouze, v podstatě končí – dál už je jen poušť a Alžírsko, moc velkého provozu jsme se zde nedočkali. Než se ale stihla celá školka shromáždit a vyrazit, už nám stavělo auto.

Další stop už opravdu asi 20 kilometrů od našeho cíle, byla dodávka, která vypadala dosti podezřele. Vypadala jako svozový vůz a na otázky, jestli nejsou nějaké taxi, nám málem ujeli, protože mysleli, že chceme taxi. Furt se nám ale moc nezdáli, on si u těchto dodávek nemůže být člověk nikdy jistý. Když jsme vystupovali ve městě Tou Azi El Bide, kluci v autě se samozřejmě domluvili, že na nás zase něco zkusí. Každopádně na nás něco zkoušet je dost marné, to ale oni nevěděli. Vymysleli si teda nějakou částku, o kterou nás žádali, my jsme ale s úsměvem akorát podotkli, že nejsou taxi, že moc děkujeme a loučili se. Už jsme viděli poušť, Merzouga byla ale stejně vzdálena ještě 8 kilometrů. Rozhodli jsme se jít tedy pešky a doufali, že nás tam ještě někdo přiblíží. Zde ale už nic nejezdilo, lítal tu tak akorát písek.

Jsme blízko
Jsme blízko

Každopádně pohled na duny v nás budil radost. Dokázali jsme to, přejeli jsme přes půlku Maroka za pět dní a jsme u pouště! Zde jsme jako jediné ubytování, když nepočítám den příletu, měli rezervované přes Booking. Stálo až celkem směšné peníze na tuto destinaci, ale bylo tu víc podobně levných ubytování. Nakonec nás do města vzali dva kluci, kterým bylo líto nás tu nechat. Zároveň se jim ale taky moc nelíbilo, že pojedeme čtyři v dodávce, která má vepředu pouze tři místa. Nakonec se s tím tedy nějak vypořádali a byla s nimi dost sranda. Nakoupili jsme pití a k hostelu, podle mapy, zbývali asi 3 kilometry.

Došli jsme k začátku opravdové pouště a umístění podle Bookingu se nám nezdálo úplně správné. Bylo totiž kdesi v poušti. Jako na zavolanou nám volá pán z ubytování a ptá se nás, kde jsme. My se zase ptáme jeho, kde je hostel. Chce po nás, abychom mu řekli naši polohu, a tak mu oznamuji, že jsme v poušti. Pán pro nás chtěl dojet, což by se možná normálním lidem zdálo v pohodě, my už ale tyhle fígle známe. Náš kamarád Petr nám vyprávěl, jak to chodí v Jordánsku. Budou chtít po vás několik desítek dolarů za jednosměrnou cestu do pouště, pak za pití, za jídlo, za kapelu, kterou si neobjednáte a tak…

Nakonec jsem mu tedy vysvětlili, že jsme u nějaké vodárenské věže, ale že nepotřebujeme, aby pro nás jezdil, stačí nám sdělit, kde je poloha hostelu. Přijel k nám ještě s jedním pánem a lákal nás do vozu jako malé děti. My jsme ale nastoupit odmítli, a řekli, že si do hostelu dojdeme sami. Najednou se naštval, kola se protočili a oba odjeli. My jsme tedy v oblaku prachu následovali auto, zase ty 3 kilometry zpátky do města. Po chvíli se asi vydýchal a oznámil nám, jak moc je naštvaný, že pro nás jede a my se odmítáme svézt. Nakonec z něj ale konečně vypadne poloha hostelu. Ten jsme i přes to hledali nějakou dobu, protože nebyl ani pořádně označený. Už teď jsme ale cítili nějakou levárnu, a chodit tam a zpátky nás taky vážně nebavilo.

Pan Berber nás už vyhlížel. Mává na nás a jde za námi, že nás tedy, jako neposlušné kluky, dovede do jeho hostelu. Už podle pohledu jsme vycítili, že s tímhle týpkem bude těžká práce. Jenom po cestě nám stačil vysvětlit, jak je naštvaný, že máme nějaké špatné myšlení, že jsme divní, a dokonce i hloupí. Vysvětlili jsme mu, že jsme si žádné taxi do hostelu ale neobjednali, že jsme se rádi prošli. On ale dobře věděl, proč jsme to udělali. Také jsme ho rovnou sprdli, že poloha hostelu na Bookingu, neodpovídá skutečné poloze. Z toho se dokázal nějak vykroutit, že o tom ví. My ale věděli, že to má naschvál, aby mohl pak turisty vozit do hostelu a vybírat víc peněz.

Když jsme přišli dovnitř, v blátěném domečku, bylo v místnosti pouze několik kusů nábytku a na skříňce velká cedulka od Bookingu, s hodnocením 9.2. Žádné fotky, žádné peníze od cestovatelů, žádná pravidla, prostě nikde nic. Už toto samotné vypadalo velice podezřele, ani z daleka to nevypadalo jako typ hostelu, na který jsme zvyklí. Usadili jsme se tedy a čekali, co z tohoto milého pána vypadne. Nejdřív nás tedy nezapomněl ještě několikrát urazit. Například se zeptal, jestli jsme z Polska, načež jsme mu odvětili, že jsme z Česka. Jeho odpověď: „Oh, hmm Czechia, I know, because people from Poland are kind people, not like you“, nás vážně srazila do kolen. No a podle očekávání z něj vypadla jakási nemilá věc.

Nejdřív chtěl tedy vidět naší rezervaci z Bookingu. Vojta zjistil, že naše rezervace byla zrušena, což bylo zvláštní, protože my jsme ji nerušili. Chvíli jsme ho teda podezřívali, že jí zrušil on ve chvíli, kdy se na nás naštval a odjel v autě. Rezervace byla ale zrušena v čase, když už jsme seděli v jeho obýváku a hltali urážky, které se na hostitele opravdu nesluší. Navíc v Maroku. Každopádně storno poplatek byl v plné ceně rezervace, tudíž jsme noc měli zaplacenou. Tuto skutečnost jsme mu tedy vysvětlili a on souhlasil, že můžeme jít do pokoje.

Několikrát jsme se ještě ujišťovali, že je tento pokoj za stejnou cenu jako zrušená rezervace. Poté se už celkem vyčerpaně zeptal, jestli chceme snídani. Ta měla být původně v ceně ubytování. Na otázku, jestli je tedy i snídaně stále v ceně, odpověděl: „Yes. It is, in this room.“ To nebyla úplně odpověď, kterou jsme chtěli slyšet a tušili jsme, že jí bude chtít ráno zaplatit zvlášť. A to nevíme, jestli nebude chtít ještě zaplatit za pokoj znovu. Už jsme neměli ale na hádky sílu a vyběhli ven, konečně se podívat na náš tak dlouho očekávaný západ slunce nad Saharou.

Ten se ale úplně nekonal, jelikož jsme většinu času strávili řešením pána, kterému se bohužel dneska nepodařilo okrást další dva turisty. Navíc bylo zataženo, a tak se nekonaly ani naše vysněné hvězdy. Ono na hvězdnou oblohu bychom museli být stejně kdesi hluboko v poušti. Celkem dost rozčílení jsme se šli najíst do maličkého centra městečka, a dokonce jsme si dali burger s hranolkami. Zkrátka už jsme dnes nestáli o žádná překvapení.

K našemu překvapení v hostelu tekla voda, a dokonce i teplá. Když jsme přišli na hostel, potkali jsme se zde s dalšími ubytovanými. Jali jsme se tedy o náš příběh podělit s naším sousedem z Iráku a jeho ženou. Navíc jsme se chtěli dozvědět, zda to, co se děje, se stalo jenom nám, nebo jestli i oni jsou obětí nějakého podvodu. Na otázku, jestli jsou se vším spokojeni, jsme se dozvěděli zajímavé věci. Starší pár si zaplatil celkem dost peněz za ubytování v poušti. Pak k nim ale také přijel milý pan berber a za odvoz do pouště chtěl po každém z nich 100 €. Takovou částku mu samozřejmě odmítli zaplatit, a tak je potom odvezl sem.

Po vyslechnutí našich špatných zkušeností, se v pánovi probudila jeho irácká krev a hned jak se Berber nachomýtnul okolo, šel se do něj pustit. Hádal se s ním do krve, že to vypadalo, že ho i zabije. Jestli se mu ale podařilo něco vyhádat, nevíme. Berber se furt vymlouval, že je pouze zaměstnanec, že tyhle věci řeší jeho šéf. Nejspíš ale žádný šéf neexistoval. Snažili jsme se zapomenout na tuto zkušenost, přivstat si pěkně brzy a vidět alespoň východ slunce.

Napsal

Lukáš Táborský

Cestování s sebou nese nespočet zkušeností do budoucího života a je v dnešní době tak jednoduché, že je opravdu hanba necestovat. Člověk pak také pozná sám sebe a zjistí, že život nemá hranice, zjistí, že při výstupu z komfortní zóny, začínají ty pravé zážitky, které vám zůstanou na celý život.