Svítání na lepší dny a železnice v horách – Den 8.

Probouzíme se do krásného, ale mrazivého dne, asi 2300 metrů nad mořem. Sluníčko svítí a my jsme konečně po 4 dnech spali celou noc v kuse. Konečně můžeme taky objevovat okolí. Začneme cestou do města, které zatím spí a najdeme lanovku na Jakhu Hill – nejvyšší kopec v okolí. Venku je asi 5 stupňů a my si zjišťujeme, kde se to vlastně nacházíme. Je úsměvné, že jako už po několikáté dorazíme na místo určení pozdě večer a jelikož ho vybíráme na poslední chvíli. Vlastně ani netušíme, jak má vůbec vypadat. Proto je pro nás vždy obrovské překvapení, kde jsme se to vlastně probudili.

A že je se zde čemu divit. Ono město položené ve výšce 2300 m nad mořem nabádá k tomu, že zde nebude úplně rovina. Jenom od ubytování do „centra“ je to tak 50 výškových metrů ale pouze 500 dálkových. Je brzy, město ještě spí a my si ani nemáme co koupit k snídani. No spíš nechceme ještě pokoušet naše zažívání. Jsou zde překrásné výhledy na Himaláje a celkově do všech dalekých směrů.

Jdeme instinktivně ke kopečku odkud z 11 patra prázdného vizuálně vypadajícího panelového domu jezdí lanovka. Ta je na zdejší poměry také celkem drahá. Na vrcholu je chrám Jakhu, plno turistů a také hodně stromů, přes které není až takový výhled, v jaký jsme doufali. Nejzajímavější je zde nejspíš socha Hanumana – hindského boha, vysoká 33 metrů. Vojtův největší zážitek z tohoto místa je nejspíš houpačka, kterou objevil na jakémsi hřišti.

Cestou zpátky míjíme zase několik obchodů jako je např. Baťa. Ale je zde také třeba Dominnos pizza. V Himalájích? Normálka! V ČR je přeci na každém rohu… Láká nás ale představa, že bychom si zde mohli dát něco na náš rozladěný žaludek. Už je dost hodin, tak si jdeme pro věci na ubytování a míříme na vlakové nádraží. K tomu vede cestička po lávce u kraje silnice a prach z ní nám lítá přímo do pusy. Jsou zde opravdu neskutečné výhledy do krajiny, jedny z nejkrásnějších, co jsme zatím viděli.

Sestupuje po schodech a míjíme muže, co překládají poštovní balíky. Nejspíš jdeme správnou cestou. Sejdeme dolů k místu, které vypadá jako sklepení. Najednou ale vyjdeme na nádherném nádraží jak z Harryho Pottera.

Vláček je menší než obvykle a tím jsou užší i koleje. Jelikož máme dost času, jdeme se tradičně najíst do místní nádražky. Zde je to nejjednodušší objednávání. Mají prostě jen jedno jídlo, takže nemusíte řešit co si dáte a vždy víte, že jídlo bude stát do padesáti Kč. Vedle nás si sednou holky, které prodávají ve stánku. Usmívají se na nás a sledují, jak moc nás bude jejich oběd pálit. Za oba obědy jako obvykle zaplatíme tak 30 korun.

Sedíme v první třídě, jelikož všechny ostatní byli už vyprodané. Nakoupíme u holek zásoby na cestu. Naposledy se na sebe usmějeme a zamáváme jim.  Cesta vede skrze lesy, klikatí se, pod námi jsou stovky metrů propastí a slunce pomalu zapadá. Můžeme otevřít dveře a různě se vyklánět, fotit se, natáčet. Po cestě na nás mávají místní a my se kocháme nádhernou krajinou. Vyklánění z okénka nás omrzí asi až když máme na tvářích omrzliny. Slunce totiž zapadá a jsme stále ve výšce kolem 2000 metrů nad mořem.

 Zajímavost: Cesty ze Shimly do kalky postavená Brity v roce 1903. Na délce 96 kilometrů překonáte převýšení 1419 metrů nad mořem. Na cestě je 103 tunelů a 969 mostů. V roce 2008 byla zapsána na seznam UNESCO.

Zde máte Video, jelikož se ta krása těžko popisuje slovy

Napsal

Lukáš Táborský

Cestování s sebou nese nespočet zkušeností do budoucího života a je v dnešní době tak jednoduché, že je opravdu hanba necestovat. Člověk pak také pozná sám sebe a zjistí, že život nemá hranice, zjistí, že při výstupu z komfortní zóny, začínají ty pravé zážitky, které vám zůstanou na celý život.