vysoký atlas

Vzhůru skrze vysoký atlas – Den 3.

Znáte ten pocit, když se vám ráno nechce z postele? Tak věřte, že z téhle postele by se vám rozhodně chtělo. Žádná zvířátka po nás sice nelezla, ale spacák bychom nejradši zahodili a spálili. Každopádně na nás venku čekal slunečný den plný dalších zážitků a já měl v plánu začít objevovat hned. Jelikož pan domácí tvrdě spinkal, cestu na střechu hotelu jsem si musel najít sám. Stačilo otevřít kovové dveře a výhled byl na světě.

Sbalíme své toxikované věci a jdeme tam, kde to včera nevyšlo. Snídaně je improvizovaná, pomocí dvou marockých chlebů dohromady za 5 Kč a jednoho balení Kiri Kiri. Daleko víc než pozornost projíždějících aut, poutáme pozornost dětí jdoucích zrovna do školy. Ačkoli si postupem času vybíráme čím dál divnější silnice, vždy jsme udiveni, že našim směrem nikdo nechce jet. Marocká silnice druhé třídy skrz Atlas s výškovým profilem tři kilometry? Cesta to musí být rozhodně hezká! To je výzva. Přichází pán, který nás předešlý den lákal do své dodávky. Už včera jsme mu ale slibovali, že s ním dnes ráno odjedeme, abychom ho odehnali. Asi jsme byli jediní „zájemci“, každopádně i dnes musel odejít s nepořízenou. Následovalo dalších několik lidí, kteří nám vysvětlovali odkud a v kolik hodin jede autobus a také lidé, kteří nám chtěli zavolat taxi. Jsou tu opravdu milí.

Nákup v OC Demnate
Nákup v OC Demnate

Po našem zatím asi nejdelším 30minutovém čekání zastavují dva pánové ve starém Mercedesu a vezou nás do další vesnice. Urážíme nejspíš víc metrů nahoru, než dopředu a za chvíli máme městečko Demnate jako na dlani. Vystupujeme asi po šesti kilometrech ve vesnici Iminifri, jelikož dál jedou pánové jiným směrem. K autu přichází další pán, který se řidiče ptá, zda jsme mu zaplatili. Ten pouze zmateně kouká. Cizí pán nám přikazuje, abychom řidiči zaplatili a my mu vysvětlujeme, že pán není taxi a že za cestu nic nechce. Sám řidič ale pouze kouká a čeká, jestli z nás tedy nějaká koruna vypadne. Když je mu jasné, že se tak nestane, říká pánovi, že po nás nic nechce, mávne rukou a sedá do auta. My ještě jednou poděkujeme a jdeme si po svých. Už víme, že s cizím pánem rozhodně nebudeme kamarádi. Ale zkusil to hezky.

Než se rozhodneme pokračovat v cestě skrz Atlas, uvědomíme si, že někde v těchto místech by se mohla nacházet jeskyně, o které nám včera povídal majitel hotelu. Podle parkoviště, stánku s potravinami a drzých pánu by tomu leccos nasvědčovalo. Vydáváme se tedy po schodech kamsi dolů. Jelikož jsme neviděli nic zajímavého, vracíme se zpět a rozhodujeme se jet dál. Na cestě našim směrem nacházíme další schody, tentokrát prudší a zajímavější, rozhodneme se to prozkoumat. To je ona! Našli jsme ji. Jeskyně je obrovská a nachází se pod celou vesnicí, takže jí vlastně podlezeme a vrátíme se druhou stranou.

Vracíme se na parkoviště a pán, který se rozhodl nás okrást, než jsme po příjezdu stihli vystoupit z auta, si zde odchytává turisty, kterým jde ochotně dělat průvodce touto jeskyní. Bylo to asi jako kdyby vás někdo odchytil a nabídl „pomoc“ přejít Karlův most, abyste náhodou nezabloudili. My doufáme, že to turistům nebude dlouho trvat a že jedou po prohlídce naším směrem. A mají pro nás místo v autě, samozřejmě. Nám ale zastavuje auto o mnoho dřív. Jsou to místní, kteří jsou celkem udiveni našim výběrem cesty a oznamují nám, že skrz tyto hory jsme si nevybrali zrovna nejrychlejší a nejpohodlnější cestu. Jsme si toho vědomi, každopádně jsme si ale vybrali tu nejhezčí cestu. Pohledy na zasněžený Atlas, na horské domečky a vlnící se krajinu byl překrásný.

S pány se rozloučíme téměř na půli naší cesty v jedné z asi třech největších vesnic, které na této 150 kilometrové trase jsou. Teprve tady začínáme být opravdovou atrakcí. Máme malinko strach, že auto, kterým jsme přijeli, bylo poslední auto, co dnes těmito horami jelo. Ale co, nějak to dopadne, je čas se jít najíst. Věřte tomu nebo ne, i uprostřed Atlasu se dá sehnat jídlo. Jako obvykle je v „restauraci“ absence jídelního lístku. Ukážeme na pány, co jedí omeletu a naznačíme, že si ji dáme s čajem. V televizi zavěšené u stropu běží ukázka na film Počátek. Do kantýny ale vchází několik lidí a kanál se přepíná… ani zde se nezapomíná na fotbalový zápas!

 Maroko je posedlé fotbalem. Také Československo znají jen díky naší účasti na mistrovství světa před třiceti lety.

Rádi bychom také fandili, ale těžší než vyhrát fotbalový zápas, bude pro nás stopnout si auto z těchto hor. Ujdeme od kantýny asi deset metrů a už jsme na výjezdu z vesnice. „Tak a teď buď přijede auto, nebo se můžeme začít učit, jak zpracovávat ovčí vlnu“. Výhled byl tak nádherný, že jsme si stopování na tomto místě museli zdokumentovat. Najednou přijíždí první auto, to které jsme viděli u jeskyní. Téměř pod auto skáčeme, to ale projíždí dál. Nezapomenu na nejsmutnější výraz posádky, která ukazuje, že auto je pouze pro 2 lidi a zadní sedačky prakticky neexistují. Těžko říct, jestli pokračovali s pocitem, že nás tu nechali zemřít. V dáli klikaté silnice vidíme toto francouzské autíčko mizet v prachu a proklínáme výrobce vozidla.

Takže tedy jdeme pást ovce, podíváme se na sebe ze srandy. Pohled na hory je každopádně k nezaplacení, budeme tu tedy stát klidně do rána, než pojede první autobus. Náhle ale přijíždí automobil, nechápající pasažéři zastavují nejspíš proto, že poslední co by v těchto zapomenutých horách čekali, budou stopaři.

Jsou vlastně nadšení, že nás odsud mohli zachránit zrovna oni, jelikož jiné auto už tudy dnes nejspíš nepojde. Fakt, že toho pár ze Španělska mají v plánu stihnout hodně naznačuje manžel, který zkouší, jestli se dá s Dacia Logan jezdit rallye. I přes maximální rychlost, kterou se dá touto trasou jet, projíždíme horami o mnoho déle, než ukazují jakékoli mapy. Každopádně na fotky zastavujeme, protože příroda je tu prostě boží.

Sjíždíme z hor a před námi se objevuje vyprahlá pustina, ve které se třpytí jakási věž. Vůz opouštíme na hlavním tahu směrem do Ouarzazate, kde nás po několika minutách nabírá Francouz, který si půjčil auto, dokonce i s řidičem. Po otázce, jestli chceme hodit na letiště, se obáváme nejhoršího. Jestli toto malé město má mezinárodní letiště, tak míříme do pěkného turistického pekla. Jsme vyhozeni na okraji města, kde to už ale na první pohled nevypadá úplně jako Maroko, nýbrž spíš Španělsko…

Ačkoli stopujeme od rána, ještě nemáme dost a rádi bychom zkusili dojet na Ait Benhaddou. Dostat se ale na druhou stranu města je vždy problém. Jdeme tedy pešky, občas se pokusíme něco stopnout a považujeme to za takovou neoficiální prohlídku města. Pokoušíme se bořit první mýtus – že když se v Maroku chcete někoho zeptat na ulici, bude po vás chtít peníze. To platí u lidí, co za vámi přijdou „ochotni vám pomoci“, pokud si ale na ulici někoho vyberete vy a budete chtít pomoct, nikdo vás rozhodně neodmítne a s největší pravděpodobností po vás peníze chtít nebude. Najdou se i lidé, kteří vám půjdou pomoct sami od sebe a nezištně.

 Ait Benhaddou je ve zkratce uskupení blátěných domečků, jakých je tady v Maroku stovky. Konkrétně tyto domečky jsou ale udržovány, jelikož se zde točil velkofilm Gladiátor, nebo populární seriál „Game of Thrones“. Nejspíš díky tomu, se zasloužil o zápis na seznam UNESCO – velké popularitě turistů z celého světa a vlastní letiště u nejbližšího města.

Plán, vzít si za město taxi, jelikož to bylo ještě asi pět kilometrů, nakonec nedopadl, jelikož jsme si o jeho ceně stále nebyli jistí. Díky naši absenci francouzštiny nedopadl ani pokus o autobus. Došli jsme tedy téměř za město, a najednou si uvědomili, že se možná až zbytečně honíme. Sedli jsme si tedy na lavičku, rozhlíželi se kolem sebe a vychutnávali si krásu tohoto města. Byl zde celkem klid, hodně škol a poletující písek. Je čas najít ubytování. Jsou to takové ty zvláštní momenty, kdy byste si klidně za 30 minut lehli, ale vlastně nemáte kam. Bloudíme městem, občas koukáme po hotelech a mezitím nám nový kamarád Tomáš poradí hotel v centru, který by měl být levný. Cena nebyla vysoká (200 Kč/osoba/noc), bohužel byl volný jediný pokoj bez sprchy a to se nám úplně nezamlouvalo.

Vyšli jsme tedy ven s nepořízenou, trochu naštvaní a mírně unavení. Zvažujeme zeptat se na přespání Poláků, kteří si zaparkovali karavan přímo zde v centru města. Mají to totiž blízko do obchodu. Přímo před námi stál další hotel „Royal“ a vypadal dost snobsky. Ale tak můžeme se alespoň zkusit zeptat na cenu. Hotel byl ve finále ještě levnější (asi 170 Kč/osoba/noc), než ten naproti a pokoj byl i se sprchou. A co víc, vypadal o mnoho lépe než náš minulý „hotel“ v Demnate.

hotel č. 2
hotel č. 2

Jdeme si prohlédnout město a poprvé vyzkoušet marocký supermarket, doteď nám totiž stačili malé stánky s pečivem, ovocem a Kiri Kiri. Asi nás ani nepřekvapují dost vysoké ceny, jsme už zvyklí z Ukrajiny, Gruzie a Arménie. Co nás ale překvapí, jsou místní pochutiny jako např. bonbóny Bonpary.

Vojtík a české bombóny v maroku
Vojtík a české bonbóny v Maroku

 Přes to, že jsou země jako Maroko, Gruzie, Arménie a Ukrajina dost levné, ceny v obchodech jsou oproti tomu velice vysoké. Tomuto faktu stále nemůžeme přijít na kloub. Místní lidé si většinou vše pěstují doma, nebo nakupují na tržištích. Kdo ale nakupuje v těch supermarketech?…

Procházíme kolem stolů s oblečením a dalšími produkty, možná si troufám říct i bleším trhem. Zde se to těžko rozlišuje 😀 Stoly jsou osvíceny žárovkami a jelikož si občas rádi všímáme detailů, museli jsme pro vlastní dobro vyřešit, kudy k nim vede elektřina, když tu nejsou žádné kabely. A protože bychom kvůli tomu nemohli usnout, vyřešili jsme to! Každý stůl má vlastní autobaterii.

Jdeme poprvé ochutnat Hariru, hustou rajčatovou polévku s kuřecím masem a k ní samozřejmě čaj. Před spánkem se na střeše našeho hotelu snažíme najít hvězdy. Neúspěšně. Doufejme, že na Sahaře už budou!

Napsal

Lukáš Táborský

Cestování s sebou nese nespočet zkušeností do budoucího života a je v dnešní době tak jednoduché, že je opravdu hanba necestovat. Člověk pak také pozná sám sebe a zjistí, že život nemá hranice, zjistí, že při výstupu z komfortní zóny, začínají ty pravé zážitky, které vám zůstanou na celý život.