Z cedrového lesa s Makaky, až do nejstaršího města – Den 7.

Vojta, jelikož se po zkušenosti z Demnate už místních peřin štítí, spí ve svém menším spacáku a probouzí ho zima. Zdejší marocké domy mají občas škvíry v oknech, že by jimi podběhl kůň. Netušíme, co dělají v zimě, my se ovšem nacházíme na konci března a v našem pokoji je opravdu velká zima. Venku je asi 7 stupňů jak je to vůbec možné? Aha, nacházíme se v nadmořské výšce +- 1800 metrů nad mořem. Výhled z okna stál za to. Vidíme z něj zasněžené vrcholky Atlasu. Najednou teče voda, bohužel pouze studená. Necháváme si zajít chuť, nemusíme se přeci mýt každý den.

Midelt
Midelt

Cestou za město hledáme nějaký karton a také cosi k snědku. Naštěstí zmerčíme starší paní, která u restaurace dělá různé sladké a slané placky na kovovém rozpáleném stolku. Musíme ihned ochutnat a pokračujeme za město. Placka je ale natolik dobrá, že se po chvíli vracíme i pro sladkou verzi. Město se probouzí do mrazivého rána a my zabalení do všech vrstev se pokoušíme ulovit nějaké auto. Zase je zde každé druhé projíždějící auto taxi. Po několika minutách ale zastavují dva páni, nejspíše kolegové. Požádají nás, abychom si pásy dali alespoň na oko přes sebe, místní tu mají z policie očividně opravdový respekt. Snažíme se něco si povědět, ale moc nám to nejde. Alespoň se ale pořád usmívají.

Ještě včera odpoledne jsme byli v poušti a najednou se před námi začínají otevírat louky s jezírky a sem tam nějaký strom. Jako kdybychom se každých sto kilometrů přesouvali do jiného podnebného pásu. Pánové mají na palubní desce plyšového makaka, pokusím se tedy naznačit, že se jedeme podívat na divoké opice. Bohužel neúspěšně. Ukazujeme na opici, zkoušíme ve všech jazycích přeložit „divoké opice“ ale pánové stejně absolutně netuší, o co se snažíme. Cedrový les se nachází několik kilometrů před městem Azrou. Když vysvětlujeme, ať nám zastaví v lese, kde mají údajně být divoké opice, moc se jim to nelíbí. „Chtěly jste do Azrou, tak tam taky pojedete!“

Nakonec se nám je ale povedlo přesvědčit, i když z toho byly chudáci úplně zmatení. U silnice stojí několik autobusů a také první velký makak. Sedí, kouká na nás a my na něj. Všude jsou hromady dětí, které sem nejspíš jezdí jako do takové zoologické na výlety. Najednou jsou makakové všude, malý, velcí, na stromech. Jsme tu brzy, což je dobře. Jdeme se projít k cedrovému lesu, máme tu totiž několik hodin času. Procházíme zdejší lesy, všude kempující rodinky, připadáme si úplně jako v Česku. Téměř byste nepoznali rozdíl, až na ty volně pobíhající opice.

Po několika minutách chůze nás míjí luxusní Land Rover, který po pár metrech zastavuje a vrací se. Uvnitř sedí strašně milý mladý marocký pár. Měli z nás takovou radost, že nás vzali k začátku do cedrového lesa, odkud sami přijeli. Naše dosud nejlepší stopnuté auto, škoda, že na tak krátkou vzdálenost. Hrozně je zajímalo, odkud jsme a jaký máme názor na Maroko. Vystupujeme u starého cedru, seschlého a pobitého cedulemi. Zde je opic ještě o něco víc a samy přibíhají a nechávají se krmit. Stačí sebrat nějaké housky, které se válí na zemi. Všude byl obrovský nepořádek, jelikož opice se hrabaly v popelnicích a roztahávaly její obsah všude okolo. Několik jsme jich nakrmili, a když už jsme jich měli dost, byl čas se vrátit a zvládnout dojet do Fezu.

Sotva jsme si stoupli k silnici, zastavuje náš první stopnutý kamion. Řidič byl ohromně veselý a chtěl si hrozně povídat. No, a když člověk chce, tak i pomocí anglicko-francouzštiny se domluvíte. Svezl nás ale pouze pár kilometrů a vyhodil nás na přímé cestě do Fezu. Vesnička se podobala těm v Česku, všude zeleň, na louce krávy. Stáli jsme u vjezdu do vesnice a do Fezu nám zbývalo pouhých 88 kilometrů. Jediný problém byl, že tak daleko asi nikdo odsud nejel. Po 40 minutách jsme na zbylý kousek kartonu napsaly Ifrane, první město po cestě asi 15 km daleko. Mělo nás to napadnout dříve, jelikož nám po několika vteřinách, zastavili dokonce dvě auta naráz.

Když jsme přijížděli do města Ifrane, zdálo se nám, že je něco špatně. Rodinné domečky, špičaté střechy, hezké chodníčky, zahrádky. Najednou jsme si připadali, že nejsme v Maroku, ale kdesi ve Švýcarsku. Koupili jsme nejdražší vodu na světě, nějaké sušenky a mazali odsud pryč. Ceny v restauracích se dali srovnávat se západní Evropou. Hnala se bouřka a my měli jenom několik minut na to, stopnout si auto. Kdybychom zde zůstali, nejspíše zde za noc utratíme rozpočet na našich zbylých 6 dní. K našemu štěstí ale po několika vteřinách zastavil pár z Francie. Jen jsme se rozjeli, začalo pršet a po pár minutách z nebe padaly kroupy a přívalové deště. Zkazilo to naši představu, že v Africe přeci neprší…

 Ifrane je město v Maroku, správní centrum stejnojmenné provincie. Žije v něm přibližně 15 tisíc obyvatel.Město leží v pohoří Střední Atlas v nadmořské výšce přes 1600 metrů, je známé pod přezdívkou malé Švýcarsko. Ifrane bylo založeno v roce 1928 jako zahradní město pro francouzské rodiny, politik Eirik Labonne místo vybral pro čistý horský vzduch a mírné klima připomínající Evropu. Bylo vybudováno množství rodinných domů v alpském stylu a římskokatolický kostel podle projektu Paula Tournona, po vyhlášení marocké nezávislosti přibyla také mešita. Ifrane je prázdninovým letoviskem s luxusními hotely a nejvýznamnějším střediskem zimních sportů v Maroku.

Přijíždíme do Fezu a s Vojtou jsme velice rádi, že nemusíme řídit. Doprava ve Fezu je totiž šílená. A Vojta navíc ani nemá řidičák. Dostáváme ještě nabídku k projížďce na kopec, odkud je vidět celá medína. Atmosféru jednoho z nejstarších měst světa krásně dokresloval pán, který několik metrů pod námi naháněl ovce.

Vystoupili jsme si na centrálním parkovišti v medíně. Pár jde zaplatit za parkování. Všude na cedulích byla cena 10 DH ale pánové ve vestách chtěli asi 12. My jsme je v hádce podpořili, jelikož šlo pouze o princip, že na cedulích je něco a oni vymýšleli různé způsoby, jak z lidí dostat víc. Rozloučíme se a začíná hra, najdi své ubytování. Už po cestě k němu se naši budoucí hostitelé z guesthousu o nás starali, a chtěli nás navést po telefonu, nebo nám nasdílet polohu. Medina ve Fezu je totiž jedno obrovské bludiště. Nakonec nás ale naše Mapy.cz zase zachránily a současně po domlouvání skrze WhatsApp jsme ubytování celkem v pohodě našli.

Fes

 Fez je město v severní části Maroka. V roce 2014 zde žilo 1 112 000 obyvatel, což z Fezu činí druhé největší město v zemi hned po Casablance. Je nejstarším a nejvýznamnějším ze čtyř královských měst Maroka (vedle Fezu jsou to ještě Marrákeš, Meknes a Rabat)

Vstoupili jsme do domu, kde byl ten marocky známý obývací pokoj, jehož strop se táhl až do výše střechy ve třetím patře. Hostitelka nám udělala jako obvykle čaj, který zde teda nestál za nic. Snažila se být zdvořilá, jenom jsem na ní viděl, že se musela hodně přemáhat. Ubytovali jsme se ve svém pokojíčku a šli sehnat něco k jídlu. Nabídek bylo mnoho a my přes velký hlad skočili po restauraci, která nabízela balkon s výhledem. Přítomnost jídelního lístku a personálu mluvícího anglicky nás ale hned ubezpečila, že jídlo nebude moc dobré a rozhodně nebude levné. Jelikož jsme ale tento den téměř nic neutratili, jsme ochotni to obětovat. Po návratu z večeře se nás ještě děti majitelů pokusily uhnat, abychom jim do počítače nainstalovaly nejnovější FIFU. Ale nejsme přeci piráti, žejo.

Napsal

Lukáš Táborský

Cestování s sebou nese nespočet zkušeností do budoucího života a je v dnešní době tak jednoduché, že je opravdu hanba necestovat. Člověk pak také pozná sám sebe a zjistí, že život nemá hranice, zjistí, že při výstupu z komfortní zóny, začínají ty pravé zážitky, které vám zůstanou na celý život.