Z písečných dun, na sever do lesů – Den 6.

Vstávačka v 5 hodin ráno, a i tak jsme byli v poušti za pět dvanáct. Slunce už se valilo přes obrovské duny. Byl to krásný pohled. Slunce barvilo duny do oranžova, my si vybrali jednu z nich a kochali jsme se výhledem. Po cestě nám ještě na obzoru krásně zapózovala karavana s velbloudy.

Na duně jsme konečně reálně zaregistrovali, že tato část pouště je opravdu malá a my vidíme na její konec. Opravdová Saharská poušť je totiž až stovky kilometrů za hranicemi s Alžírskem. To ale neubíralo na její krásně. Písek se krásně vlnil a slunce pomocí mráčků měnilo jeho barvu. Většina lidí si myslí, jaké je v poušti neustále horko. Opak je ale pravdou, písek přes noc vychladne a chodit naboso nás po několika minutách přešlo.

Zanedlouho se začali rojit Berbeři se svými turisty na velbloudech. Projížďka každopádně probíhala na rovné cestě, po níž přijížděla i auta z města. Nemyslíme si tedy, že bychom díky absenci velbloudů pod zadkem přišli o něco velkolepého. Navíc z toho prý stejně po pár minutách bolí rozkrok. Neměli jsme ani půjčené snowboardy na sjíždění dun. Naštěstí nám stačil náš zadek, a i zdarma jsme se tu skvěle vyblbli. Cesta po velikém pískovišti trvá opravdu dlouho, a tak máme písek úplně všude… Ano, tam taky. Písek z bot budeme sypat ještě doma.

Vracíme se do našeho hostelu na snídani a chystáme se na další nepříjemnosti s našim „milým“ hostitelem. Vejdeme do podezřelé místnosti, jejíž výzdobu kromě cedulky s hodnocením, obohatil stůl plný jídla. Snídaně to byla opravdu největší a nejlepší, jakou jsme zde v Maroku doposud měli. A sprcha po ránu plném blbnutí v písku taky bodla. Máme sbaleno, nikdo nikde, za pokoj jsme zaplatili, snídaně byla v ceně, mohli bychom tedy jít. Alespoň my ale máme charakter, a tak neodcházíme a čekáme až se hostitel objeví. Pán má navíc údaje k Vojtově kreditní kartě, nechceme tedy v budoucnu řešit nějaké potíže.

Snídaně králů
Snídaně králů

Když jsme se začali rozhlížet okolo, zlý zubatý Berber nás zmerčil svým zkaženým chrupem a přiběhl. Snídaně v ceně nebyla a noc podle něj taky není zaplacena. Začal vysvětlovat, že je pouhý zaměstnanec, a když mu nezaplatíme, bude to muset zaplatit ze svého. Co bylo nejhorší, tak si pamatoval naprosto každé slovo z včerejší noci, i to, jak jsme se ptali, jestli je snídaně v ceně. „Ano, byla, v pokoji. Vy jste ale přeci jedli v obýváku, no ne?“, pohotově zareagoval. Vysvětlili jsme mu tedy, že ač nás má za úplné kretény, tak my bohužel nejsme ti turisti, co se nechají jen tak okrádat…

Po deseti minutách plných vysvětlování a dohadů už věděl, že to s námi opravdu nebude mít lehké. Pak jsme se zeptali, kolik po nás tedy vlastně chce, protože jsme se vlastně celou dobu nezmínil o žádné částce. Jelikož už po minulých událostech tušil, že z nás moc nekápne, řekl částku 60 DH, což by vlastně odpovídalo ceně za snídani pro oba. Ubytování zdarma jsme tedy úspěšně uhádali. Když jsme zjistily, že se tu hádáme o 160 Kč, tak jsme mu je teda dali, potřásli si rukou a celkem v dobrém jsme odešli. Dodnes ale nechápeme, jak to bylo se zrušením našeho ubytování. Možná za to opravdu vůbec nemohl a chyba se stala neznámo kde. Jasné ale je, že takto se k nám doposud žádný Maročan ani zdaleka nechoval.

Jedeme na sever, do nejstaršího marockého města Fez. Čeká nás téměř přímá cesta. Zhruba 460 kilometrů dlouhá trasa, na kterou máme dva dny. V plánu jedinou zastávku v národním parku na půli cesty, nedaleko města Azrou. Jedná se o cedrový les s volně žijícími makaky bezocasými.

 Makak magot či magot bezocasý (Macaca sylvanus) je opice z čeledi kočkodanovitých. Jde o jedinou opici (mimo člověka), jejíž areál přirozeného výskytu zasahuje na evropský kontinent. Jediná evropská kolonie těchto opic se nachází na Gibraltaru.

Sotva si stoupneme k silnici, zastavuje Mohamed. Maročan se skvělou angličtinou, živící se jako průvodce. Jelikož má tuto práci opravdu moc rád, po cestě nás bere oklikou a ukazuje zajímavosti v přilehlém okolí a vše řádně vysvětlí. Také nám oznámil, že je dnes nějaké speciální modlení a nepojede tedy moc aut. Měl pravdu, jediné, koho jsme mohli stopovat, byly davy lidí na kolech, jedoucí z mešit. Zajímavý zážitek. Nakonec přeci jen zastavil mladík, který uměl pouze francouzsky, moc mluvný nebyl a pouštěl si nahlas nějaký francouzský rap. Občas mi přišlo, že je i naštvaný, že nám vůbec zastavil, ale marocká krev mu nedovolila nás tam nechat. Nebo spíš doufal, že budeme umět francouzsky. No ale takovou radost jsme mu neudělali.

Dovezl nás ležérním tempem až do Errachidie. Dali jsme si sendvič v takovém nóbl fastfoodu a potřebovali jsme se dostat za město, odkud budeme moci stopovat dál. Akorát jsme netušili jak. Bylo to asi 8 kilometrů. A jelikož jsme asi vypadali, že potřebujeme s něčím pomoct, ochotně se nabídl jeden z mladíků v kavárně od vedle. Poradil nám sdílené taxi a taky kolik by mělo přibližně stát. Taxi nás vyhodilo za městem, kde už byli pouze univerzity a spousty studentů jdoucích ze školy.

Ke svačině neodmyslitelně patří marocký čaj
Ke svačině neodmyslitelně patří marocký čaj

Tříproudová silnice, auta jela celkem pomalu, a navíc je to hlavní silnice směrem na Fez. Všechno se zdá v pohodě, jenom auta nestaví. Nestaví ale ani po hodině, a to už jsme celkem nervózní, jelikož je celkem dost hodin a za chvíli tudy nikdo nepojede. V tomto městě ale zůstat nechceme, však tu nic není. Během čekání se dáváme do řeči s místními studentkami, které nám úpěnlivě vysvětlují, v kolik jede autobus. Oni nám dokonce dva autobusy i zastaví, zadarmo nás ale vzít nechtějí. Najednou přiběhne dokonce skupina kluků, kterým moc angličtina nejde, ale hrozně je zajímá, co tu vůbec děláme. Když jim vysvětlíme, že stopujeme, ochotně se nám snaží pomoct. Nám ale se skupinkou deseti malých kluků nejspíš nikdo nezastaví.

Stojíme asi dvě hodiny a postupně se pro dobrý pocit alespoň pěšky posouváme stále dál po směru. Studenti leží ve stínu pod stromy a my přemýšlíme, zda už jim je nás líto nebo se dokonale baví. Už jsme ušli asi další 2 kilometry a jsme téměř u benzínky. Tady bychom mohli mít větší šanci, když se ale naposledy jen tak otočím, konečně zastaví pán, který nás z tohoto prokletého místa vysvobodí. Toto bylo doposud naše nejdelší stopování. Zatím na nás v maroku platí, že čím lépe stojíme, tím menší máme štěstí.

Projíždíme kolem jezera a pán nám ochotně zastavuje, abychom si ho mohli vyfotit. Jede celkem rychle, předjede několik aut, ale po chvíli zase zastavuje. Tentokrát se jde na kaňon podívat s námi, vždy s ním prohodíme pár slov. Když nás vysazuje u města Errich, hodně vysoko v horách, ptá se nás, kde budeme dnes večer spát. To my samozřejmě netušíme a doufáme, že v dalším městě budě nějaké ubytování. Trochu jsme doufali, že nás pán nechá spát u něho. On nám ale dal adresu hotelu, kde pracuje jeho kamarád, řekl nám jeho jméno, dal své telefonní číslo. Na otázku, kde by se dalo přespat zde, pokud nám někdo nezastaví odpověděl: „On někdo zastaví!“

Jsme asi 1500 metrů nad mořem, fouká tu silný vítr a je hrozná zima. Vytahujeme bundy a doufáme, že někdo zastaví, nebo tu nejspíš zmrzneme. Po chvíli zastavuje pán v dodávce, který si dává ale pouze pauzu na cigaretu. Když zmerčí naši ceduli, jde se poradit s pánem o několik metrů vedle, který má dost zavazadel. Jdou nám společně oznámit, že do Mideltu, dalšího většího města, tu staví autobus, a ať počkáme s ním. My ale vysvětlíme, že jezdíme pouze stopem. Když autobus zastavuje, pán nám oznamuje, že máme nastoupit zadními dveřmi, že nás vezmou zadarmo. Autobus jede sice až do Fezu, nás vezmou pouze do Mideltu, ale zadarmo. Toť tedy náš druhý stopnutý autobus. Už vidíme pouze obrysy hor, jelikož už je po osmé hodině a do Mideltu přijíždíme asi kolem deváté hodiny.

Jdeme najít hotel, který nám pán doporučil. Přijdeme na recepci a pokoušíme se svolat recepčního. Rozespalý pán samozřejmě anglicky neumí ani slovo. Nejdříve nás zajímalo, kolik je vlastně normální cena pokoje za noc. Není to zrovna málo, na to, jak to zde vypadá. Napíšu mu tedy na papírek číslo a řeknu, ať volá. Zprvu nechápal, co vlastně chceme, ale i ze zvědavosti nejspíš udělal to, co jsme chtěli. Připadali jsme si jako vymahači dluhů. Pán se do telefonu usmíval, tudíž se opravdu znali. Cena po slevě už byla přívětivější, šli jsme se podívat na pokoje. Lepší než Demnate a možná i lepší než Ouarzazate. To že neteče teplá voda, jsme zjistili až později. Jdeme najít něco k jídlu a prohlídneme si zároveň omylem celé město, když ho obejdeme téměř dvakrát při hledání něčeho k jídlu. Úplně unavení zasedneme ve větším fastfoodu a dáváme si výborné grilované kuře.

Napsal

Lukáš Táborský

Cestování s sebou nese nespočet zkušeností do budoucího života a je v dnešní době tak jednoduché, že je opravdu hanba necestovat. Člověk pak také pozná sám sebe a zjistí, že život nemá hranice, zjistí, že při výstupu z komfortní zóny, začínají ty pravé zážitky, které vám zůstanou na celý život.